Keramický hrnek DA/ZO - Dům hrůzy II.

Dům hrůzy na okraji městečka se stal legendou. Po událostech, které se odehrály před rokem, kdy se čtveřice přátel málem stala oběťmi jeho temných sil, lidé o něm mluvili s úzkostí. Avšak zvědavost a touha po dobrodružství nikdy nezmizely.

Jednoho dne se skupina nových mladých lidí, tvořená Alexem, Sofií, Danem a Martinem, rozhodla, že se pokusí odhalit tajemství Doma hrůzy. „Možná se tam jen prostě bojíme,“ řekl Alex. „Musíme zjistit, co se tam doopravdy děje.“

Když dorazili k domu, slunce už zapadlo a šero se začalo plížit mezi stromy. Dům vypadal opuštěně, ale stále měl podivné kouzlo, které lákalo každého, kdo se mu přiblížil. Skupina se rozhodla vejít dovnitř a prozkoumat prostory, které se staly předmětem mnoha spekulací.

Jakmile vešli, vzduch kolem nich ztěžkl, a tlumené šero vytvářelo podivné stíny. Stěny byly pokryté prachem, a na podlaze ležely zbytky starého nábytku. Sofie, která byla fascinovaná historií, našla starý deník na stole. „Podívejte se na to!“ zvolala. „Tady je napsáno, že dům byl postaven na starém hřbitově. Lidé říkali, že duše zemřelých tu zůstávají.“

Dan, obvyklý skeptik, se zasmál. „To jsou jen pohádky. Pojďme dál!“

Skupina se rozhodla prozkoumat přízemí, ale čím více se dostávali hlouběji do domu, tím více se v nich probouzela nervozita. Když se dostali do sklepa, našli stěnu pokrytou podivnými malbami. Byly na nich zobrazeny rituály a symboly, které vypadaly jako něco mezi náboženským uctíváním a temnou magií.

Najednou se ozvaly podivné zvuky, které připomínaly šepoty. Všichni se zastavili a vzhlédli k temnotě nad nimi. Martin, kterého strach přemohl, začal couvat. „Tohle není vtip, musíme jít!“

Ale než stihl udělat krok, jedna z maleb na zdi se začala hýbat. Očima, které byly kdysi jen barvou, se stala jasně černá a lesklá. Z malby vystoupila postava, oblečená v hábitu. Měla bledou pleť a prázdné oči, které na ně upíraly pronikavý pohled. „Kdo se odváží narušit můj klid?“ zeptala se s tichým, chraplavým hlasem.

Všichni se otočili a začali běžet, ale dům se zdál měnit. Dveře se zamykaly a schody se prodlužovaly. Na každém rohu se objevovaly stíny, které se zdály být živé, jako by je dům sám chtěl zadržet. Alex, který byl nejodvážnější, křičel: „Hledejte východ!“

Zatímco se snažili najít cestu ven, dostali se do obrovského pokoje, kde uprostřed stála stará zrcadla. Zrcadlo se zakalilo a odhalilo hrůzostrašnou scénu – viděli sebe samé, ale s tvářemi pokřivenými strachem a bolestí. „To je jen iluze!“ vykřikl Dan, ale strach v jeho hlase byl patrný.

Když se pokusili utéct, zrcadlo se rozpadlo na tisíce kusů, a z každého kusu vycházely podivné hlasy. „Zůstaňte s námi! Zůstaňte navždy!“

Sofia, která byla vyděšená, zakřičela: „Nedovolíme, aby nás dům dostal!“ A tak vzali všechny síly a běželi směrem k jedněm dveřím, které se zdály být otevřené. Jakmile se dostali ven, dům se otřásl a ozval se hlasitý výbuch. Stěny se zhroutily a zanechaly po sobě jen prach a trosky.

Skupina vyběhla na čerstvý vzduch a otočila se, aby se podívala na dům. Místo, které je předtím děsilo, bylo nyní klidné a tiché. Všichni si uvědomili, že unikli temným silám, které dům ukrýval, ale vzpomínky na to, co prožili, je pronásledovaly.

Od té doby se dům stal jen dalším mýtem, ale každý, kdo kolem něj prošel, cítil, že v jeho srdci zůstala temnota, a věděl, že Dům hrůzy nikdy nebude zcela zapomenut.