Keramický hrnek DA/ZO - Mořská víla

V hlubinách modrého oceánu, daleko od lidských očí, žila mořská víla jménem Selina. Byla to nádherná bytost s dlouhými, třpytivými vlasy, které se leskly jako perly, a s ocasem, který se blýskal v odstínech zelené a modré. Selina byla nejen krásná, ale také mocná; měla schopnost komunikovat se všemi tvory moře a ovládat jeho proudy.

Každé ráno se Selina probouzela ve svém podvodním paláci z korálů a zlatých mušlí, aby prozkoumala okolní mořské hloubky. Milovala pozorovat ryby, jak tancují ve vodě, a sbírat barevné korály, které se skrývaly na dně. Její nejoblíbenější místo bylo u staré potopené lodi, kde se říkalo, že se skrývá poklad dávných námořníků.

Jednoho dne, když se Selina vrátila k lodi, uslyšela podivný zvuk. Zastavila se a pozorně naslouchala. Z vody se ozývaly zoufalé výkřiky. Přiblížila se k povrchu a spatřila mladého muže, který se snažil dostat na hladinu. Byl to námořník, jehož loď byla zničena bouří a teď se topil.

Selina neváhala. Skokem se dostala na hladinu a zachytila mladíka. Pomohla mu dostat se na břeh, kde se vyčerpaně svalil na písek. Když se probral, uviděl Selinu, jak sedí na kameni u vody a sleduje ho svýma zářivýma očima. Byl ohromen její krásou a kouzlem, které z ní vyzařovalo.

„Kdo jsi?“ zeptal se s údivem.

„Jsem Selina, mořská víla,“ odpověděla s úsměvem. „Zachránila jsem tě před smrtí v moři.“

Mladík, jehož jméno bylo Dorian, se cítil vděčný a fascinovaný. Strávil s Selinou celé odpoledne, vyprávěli si navzájem o svých světech. Dorian jí povídal o svých dobrodružstvích na moři, o bouřích, o které se bál, a o svých snech o dalekých zemích. Selina mu na oplátku vyprávěla o kráse oceánu, o jeho tajemstvích a o magii, která ho obklopuje.

Když slunce zapadalo, obloha se zabarvila do oranžových a růžových tónů, a Selina věděla, že se musí vrátit domů. Ale cítila, že se mezi nimi zrodilo něco zvláštního.

„Přijď zítra znovu,“ řekla. „Můžeme se setkávat a poznávat se lépe.“

Dorian souhlasil a slíbili si, že se každý den potkají u břehu, dokud se nespřátelí. Jak dny plynuly, jejich přátelství se prohlubovalo. Selina a Dorian si vyměňovali příběhy, smáli se, a dokonce se naučili navzájem některé kouzla. Dorian se naučil plavat pod vodou a Selina se snažila učit se lidské písně a příběhy.

Ale s přibývajícími dny začal Dorian toužit po Selině víc, než si dovedl představit. Jeho srdce tlelo láskou k mořské víle, ale zároveň si uvědomoval, že patří k dvěma odlišným světům. Cítil se bezradně, protože věděl, že nemohou být spolu navždy.

Jednoho dne, když se potkali na břehu, Dorian se odvážil. „Selino, co kdybych se stal součástí tvého světa? Mohu se stát mořským tvorem, abych mohl být s tebou.“

Selina se na něj podívala s obavami. „To není možné. Každý z nás má svůj vlastní svět a to je v pořádku. Ale naše láska může existovat i tak, i když nás dělí oceán.“

Dorian si povzdechl, ale uvědomil si, že má pravdu. Přijmul, že jejich láska, i když není dokonalá, byla cenná a skutečná. Od té doby se rozhodli, že se budou nadále scházet a sdílet své příběhy, ať už na břehu, nebo ve vodě.

A tak mořská víla a námořník žili v harmonii se svými světy, objevovali krásu přírody, a učili se od sebe navzájem, ačkoliv mezi nimi zůstával oceán. Selina se stala ochránkyní Dorianova srdce a Dorian zase víla, která nosila v sobě příběhy moře. A i když se nemohli navzájem dotknout, jejich láska byla silnější než jakýkoli oceán.