Keramický hrnek DA/ZO - Pohřeb nemrtvých

Na okraji města zvaného Ztracený horizont, kde se čas a prostor splétaly do podivného tance, se konal pohřeb nemrtvých. Nebyl to obvyklý pohřeb, jaký byste očekávali – místo smutku a slz, zde panoval podivný klid, obklopený závojem tajemství a absurdity.

Nebožtíci se sešli ve starém parku, kde stromy měly kmeny z chromovaného kovu a listy ze skla. Na zemi ležely květiny, které se každý den měnily barvami podle nálady těch, kdo je sklízeli. Místo šedých, smutných obleků oblékli nemrtví vesty z barevných fáborků, které se v tanci vánku vznášely, jako by je vedla neviditelná ruka.

Mezi nimi stál Reverend Pustiny, jehož tvář byla pokryta bílou maskou s nesouvislým úsměvem. V ruce držel starou kytici z umělých květin, které vypadaly jako by byly vyrobeny z uhozené bavlny a hadrů. Při každém slově, které pronesl, se ozývalo skřípění, jako by mluvil sám s přízrakem svých myšlenek.

„Dnes jsme se sešli, abychom oslavili životy, které se navrátily z říše zapomnění,“ začal reverend a jeho hlas se ztrácel v tichu, které se vznášelo nad parku jako mlha. „Nejsou mrtví, nejsou ani živí. Jsou tím, co jsme my, když si vzpomeneme.“

Nemrtví, kteří vnímali slova reverenda, se shromáždili kolem mohutného hrobu, jehož okraje byly vyzdobeny podivnými kresbami. Kresby se měnily, když se na ně dívali – jednou zobrazený pláč, podruhé smích, jako by samy znaly tajemství existence.

Pohřební obřad se podivně proměnil v oslavu. Přízračné postavy začaly tančit v kruhu, jejich pohyby byly jako šumění vody, která se odrážela od starých vzpomínek. Každý krok rozproudil vzduch, vytvářející vlny, které se spojovaly do zvuků, jež připomínaly tleskání rukou.

Na konci obřadu přistoupila k reverendovi žena v bílých šatech, její vlasy se vznášely, jako by byly z hedvábí. „Kde je náš odchod?“ zeptala se tiše, ale její hlas byl jako hrom v tichém prostoru. „Kam jdou naše duše, když ztratí směr?“

Reverend se usmál, jeho maska se pohnula. „Do snů, kde si vzpomínáme a zapomínáme. Tam, kde nejsme nikdy sami a kde každé srdce bije ve svém vlastním rytmu.“

Jak jeho slova utichla, celá scéna se začala rozpadat. Hrob zmizel a stromy se přetvořily v abstraktní obrazy, které se ztrácely v nekonečnu. Nemrtví se proměnili v mlhu, jež se vznášela nad parkem, a reverend Pustiny zmizel ve světle, jež se neustále měnilo.

V Ztraceném horizontu zůstala jen paměť na pohřeb nemrtvých, pohřeb, který nebyl koncem, ale začátkem. A tak se stalo, že ti, kdo byli ztraceni, se navždy stali součástí neviditelného tance mezi sny a skutečností, tančící v nekonečném prostoru, kde smrt neměla žádnou moc.