Keramický hrnek DA/ZO - Prastarý les

Když se Elara procházela prastarým lesem, nejasné stíny, které se krčily pod stromy, se jí zdály být součástí jejího vlastního stínu. Listy šuměly jako staré knihy, v nichž se ukrývaly zapomenuté příběhy, zatímco kořeny, jako hrozivé úponky, vyčnívaly z půdy a snažily se chytit její kroky. Měla pocit, že je v srdci něčeho mnohem většího, než si dokáže představit.

Když se dostala hlouběji do lesa, zjistila, že cestičky se mění. Cesty se zamotávaly a vycházely z jednoho místa do druhého, jakoby se na ni dívaly s ironií. Na jedné z nich potkala starého muže, jehož vlasy byly bílé jako pavučiny, a jeho oči se leskly jako stříbrné hvězdy na noční obloze. „Kde jsi, dítě?“ zeptal se, jeho hlas zněl jako šumění vody v jarním prameni.

„Hledám odpovědi,“ odpověděla Elara, ale než stihla vysvětlit, co hledá, starý muž ji přerušil. „Odpovědi jsou jako listy na stromech. Mnohé spadnou a zhnědnou, ale ty, které zůstanou, jsou pro nás důležité.“

Jakmile se pohnula dál, stromy se kolem ní začaly pohybovat, jakoby dýchaly. Věty, které s ní procházely, byly ztracené ve větvích, jako by chtěly utéci zpět do hlubin země. A pak, jak se země otřásla, objevily se dveře v kmeni jednoho z nejstarších stromů, a tyto dveře se otevřely, aby odkryly svět, který byl úplně jiný.

Odtud vycházelo světlo, které se třpytilo jako zlaté vlny na hladině moře, a z něj se vynořily postavy. Byly to bytosti z mytologií, jejichž existence byla ukryta pod vrstvami zapomnění. Vystoupily z jiného času a prostoru, jejich tváře byly pokryté tajemstvím. Elara cítila, jak ji přitahují, jakoby mezi nimi byla nit, kterou nemohla vidět, ale jasně ji cítila.

„Pojď, Elaro,“ promluvila jedna z bytostí, jejíž hlas zněl jako melodie, kterou slyšíte ve snech. „Jsi vyvolená, abys se stala spojnicí mezi námi a tvým světem.“

Ostatní bytosti se shromáždily kolem ní, a jak se k nim přibližovala, začala vnímat svá vlastní vzpomínky, které se proměnily v barevné obrazy. Každá vzpomínka, kterou si vybavila, byla jako list, který padal a dopadal na zem, přičemž vytvářel obrazec, z něhož se vynořovaly střípky minulosti.

„Lidská paměť je klíčem,“ řekla další bytost. „Když zapomeneš, ztrácíš nás, a když zapomeneš na nás, ztrácíš i sebe. Musíš nás oživit.“

S každou vzpomínkou, kterou Elara přijala, se les měnil. Stíny se zhmotnily do podoby stvoření, která kdysi bránila brány prastarého lesa. Když procházela mezi nimi, cítila, jak se historie jejího světa a těchto bytostí mísí.

Najednou ucítila tlak na hrudi, jako by všechny vzpomínky, které kdy zažila, vtrhly do jejího vědomí. Byla to bolest i potěšení v jednom. V ten okamžik si uvědomila, že její úkol není pouze v tom, aby oživila zapomenuté příběhy, ale aby je spojila se svým vlastním.

Les kolem ní vibroval jako žijící bytost, kořeny se proplétaly a vytvářely cesty, které se vracely zpět k jejímu srdci. Dveře v kmeni stromu se uzavřely, a jak se otočila, uviděla, že les se vrátil k tomu, čím byl – prastarý, tajemný, ale živý.

Elara věděla, že se jí podařilo najít odpovědi, které hledala. Odpovědi byly uvnitř ní, ukryté v každém kroku, který udělala. A tak se vydala zpět do svého světa, obklopená vzpomínkami, které nyní oživily nejen ji, ale i prastarý les, který v sobě skrýval tisíce příběhů, čekajících na to, aby byly znovu vyprávěny.