Keramický hrnek DA/ZO - Siréna

Na okraji nekonečného moře, kde se modrá barva snoubila s blankytně bílými oblaky, žila siréna jménem Melusine. Její vlasy byly splétány z mořských řas a třpytek, které na slunci zářily jako drahokamy. Každé ráno, když východ slunce maloval oblohu růžovou a zlatou, Melusine usedla na skálu, jejíž okraje byly pokryty korály, a zpívala.

Její píseň byla jako sametový šál, který se snášel na hladinu. Zněla jako šepoty vánku, ztracené slzy a dávné touhy. Kdykoli námořníci slyšeli tento hypnotický zpěv, zapomněli na bouře a skály, které by je mohly zničit. Jejich lodě se náhle zdály být lehčí, jakoby se odrážely od tance Melusine, a zamířily k ní, jako by to byla jejich poslední zastávka.

Jednoho dne, když se moře třpytilo jako rozlitý stříbro, Melusine spatřila loď plnou námořníků, kteří se chystali na dalekou plavbu. S úsměvem, který byl zároveň radostný a smutný, začala zpívat svou nejkrásnější píseň. Vzduch se naplnil magií, která se vznášela jako zlatý prach, a na palubě lodi se začali námořníci vznášet v rytmu jejího zpěvu.

Ale zatímco se loď přibližovala, Melusine si uvědomila, že je s každou notou uvádí do hloubky a do tmy. Hlasité smíchy a jásání se měnily v zoufalé výkřiky a naděje se stávaly vzpomínkami, které se pomalu rozplývaly jako mlha. Námořníci, obklopení nádherou jejího zpěvu, zapomněli na hrozbu, kterou představovalo moře. Melusine se snažila varovat je, ale její slova se stala součástí melodie, která je omotávala jako sítě.

Když se loď konečně dostala k útesu, Melusine spatřila, jak se námořníci pokoušejí zachytit vzduch, který už byl pro ně příliš daleko. Přestože si byla vědoma svých sil a krásy, Melusine se cítila bezmocná. Její píseň, která měla lákat a osvobozovat, se proměnila v osudnou melodii, která svázala jejich osudy s temnotou mořských hlubin.

V tom momentě se moře rozčílilo, vlny se zvedly jako tiché stvoření, jež stoupaly k nebi. Zelené oči Melusine se rozšířily, když spatřila, jak se vlny mění v postavy jejích dávných milenců, námořníků, kteří se stali součástí mořské legendy. Byli to ti, kteří přišli k ní pro útěchu, ale skončili jako stíny v hlubinách.

Když se její píseň zintenzivnila, Melusine, zděšená z toho, co udělala, se rozhodla, že svůj zpěv obrátí. Místo lákání, zpívala teď o lásce a ztrátě, o tom, jaké to bylo cítit vítr ve vlasech, o kráse, která se vznáší na hladině. Její slova, zmítaná v bouři, se stala útěchou pro ty, kteří se snažili uniknout z temnoty.

Když vlny znovu padly, loď se najednou zastavila. Námořníci se probudili z kómatu, jako by se probudili ze zlého snu. Na obzoru se objevilo slunce, které osvětlovalo cestu domů, a Melusine věděla, že ačkoli jsou zachráněni, část z nich už zůstane s ní, skryta v hlubinách, jako vzpomínka na to, co by mohlo být.

A tak, srdce plné naděje a smutku, se Melusine vrátila na svou skálu. Její píseň se nesla nad hladinou, teď jako varování a povzbuzení, příběh těch, kteří se pokusili překonat mořské hloubky, aby nalezli krásu, kterou slunce přináší. V každém nádechu, v každé vlně, se ozývalo jméno Melusine, sirény, která se stala jak ochránkyní, tak i nešťastnou vypravěčkou.