Keramický hrnek DA/ZO - Zelený drak

Na okraji světa, kde se modré řeky prolévaly s jasně zlatým sluncem, se rozkládala země zvaná Luminara. Byla to říše plná divů, kde se květiny vznášely ve vzduchu, jako by je nesly neviditelné ruce, a stromy zpívaly melodie, které se daly slyšet pouze v noci. V této snové krajině žil zelený drak jménem Elarion.

Elarion byl unikátní. Jeho šupiny byly jako smaragdové zrcadlo, které odráželo barvy okolního světa, a jeho oči měnily odstíny podle nálady. Někdy byly modré jako oceán, jindy zlaté jako ranní slunce. Elarion žil v jeskyni na vrcholu hory, která vypadala jako obrovský květ, a přestože byl drakem, byl spíše strážcem snů než stvořitelem hrůzy.

Každou noc, když měsíc vycházel na oblohu, Elarion kroužil nad krajinou, zatímco v jeho nitru probíhaly vize a myšlenky, které se snažil pochopit. V jeho snění ožívaly fantastické krajiny, kde se mísily podivné bytosti a surrealistické obrazy. V těchto snech byl i jedním z lidí, kteří s ním žili ve vesnici pod horou.

Jednou, když měsíc zářil jako zrcadlo ve vodě, se Elarion rozhodl, že se podívá dolů mezi své lidské přátele. Sestoupil z hory a přistál na louce, kde se shromáždili obyvatelé vesnice, aby oslavili festival svobody. Na obloze se vznášely lampiony, které vypadaly jako hvězdy, a hudba se linula vzduchem, jako by tančila s vítr.

Když Elarion přistál, lidé ho uvítali s otevřenou náručí. Nechápali, že je to drak; viděli v něm spíše přítelství a naději. Vzali ho za ruku, nebo spíše za jednu z jeho velkých šupinatých tlap, a začali tančit. Společně se ponořili do tance, který byl jako mořské vlny – někdy klidný, někdy bouřlivý. Elarion se smál, jeho smích zněl jako zvonivé zvuky, které se odrážely od hor.

Ale pak se stalo něco zvláštního. Jakmile se tanec rozproudil, začali se kolem draka objevovat podivní stíny. Byli to jeho vlastní sny, které se proměnily v temné postavy. Byli to ztracení snílci, kteří v noci bloudili bez cíle, a nyní byli přitahováni k oslavě. Každý z nich byl odrazem Elarionova strachu – strachu z opuštění a touhy po uznání.

Stíny začaly tancovat kolem něj, vytvářející prapodivný balet. Byly jako nápady, které se snažily proniknout do jeho mysli, a Elarion cítil, jak se mu ztrácí půda pod nohama. „Kdo jste?“ zavolal na ně. „Proč mě sledujete?“

Jedna ze stínových postav, která měla podobu smutného dítěte, se k němu přiblížila. „Jsme ti, kteří byli opuštěni ve tvých snech. Jsme touhy, které ses snažil skrýt, a vzpomínky, které jsi zapomněl.“

Elarion se na ně podíval a viděl jejich zoufalství. Uvědomil si, že pokud chce být skutečně svobodný, musí se naučit přijmout nejen radosti, ale i své obavy. „Nebojte se,“ řekl jim, „přijměte mě a já vás přijmu. Není třeba se skrývat. Pojďte, tančete se mnou!“

A tak se stíny spojily s drakem a vesničany. Jejich tance se proměnily v kaleidoskop barev, tvarů a zvuků. Každý pohyb vyjadřoval smutek, radost, strach i naději. Všichni byli propojeni v jedno, a Elarion se stal mostem mezi světem snů a realitou.

Jak noc pokračovala, vzduch se naplnil neobvyklou energií. Elarionova smaragdová kůže svítila jako lucerna, zatímco stíny se stávaly barevnými obrazy, které oživovaly noční nebe. Všichni tančili, a ačkoli se nikdo nebál, byli si vědomi, že jsou součástí něčeho většího.

Když svítání začalo malovat oblohu do pastelových tónů, Elarion se vrátil na vrchol hory. Jeho srdce bylo nyní naplněno porozuměním. Uvědomil si, že být drakem není jen o síle a moci, ale o schopnosti spojit se s ostatními a přijmout celou paletu emocí.

A tak, na vrcholu hory, se zelený drak stal nejen ochráncem snů, ale také strážcem lidských emocí. Luminara se proměnila na místo, kde se sny a realita snoubily v nádherné harmonii, a Elarionova cesta k poznání se teprve začínala.