Podložka pod myš - Behemoth

V temném, zapomenutém městě, jehož ulice byly pokryté vrstvou prachu a starých vzpomínek, žila mladá žena jménem Eliza. Od dětství byla fascinována legendami o Behemothovi, obrovitém stvoření, které prý spí v hlubinách země. Mělo se říkat, že kdo dokáže Behemotha probudit, získá moc ovládat přírodu a změnit svůj osud.

Eliza strávila roky studiem starých knih a map, které vedly k místu, kde mělo být stvoření pohřbeno. Její touha po moci a uznání ji nakonec přivedla k opuštěnému chrámu, skrytému v srdci lesa. Dveře chrámu byly pokryty lišejníky a symboly, které kdysi představovaly sílu a úctu.

Když Eliza vešla dovnitř, vzduch byl těžký a studený. Uprostřed místnosti stál oltář, na němž ležel starý krystal, jehož záře se zdála pulsovat s každým jejím krokem. Eliza věděla, že je na správném místě. Když položila ruku na krystal, ucítila vlnu energie, která ji obklopila. Vtom se ozval hluboký hromový zvuk, jako kdyby země sama promlouvala.

Srdce jí bušilo vzrušením, když začala zpívat zaklínadlo, které se naučila. Její hlas se rozléhal prostorem, a s každou větou se krystal rozsvítil stále jasněji. Když poslední slova zaklínadla opustila její rty, podlaha chrámu se otřásla. Behemoth se probudil.

Země se rozdělila, a z hlubin vystoupil obrovský stín. Jeho tělo bylo pokryto šupinami, které se třpytily jako zlato v oslnivém světle. Eliza byla ohromena majestátem stvoření, ale zároveň cítila, že se něco pokazilo. Behemothova síla byla ohromná, ale jeho oči byly prázdné, jako by neviděly svět kolem sebe.

„Ty jsi mě probudila,“ promluvil Behemoth, jeho hlas byl hluboký a zněl jako hrom. „Jakou moc si přeješ?“

Eliza se zachvěla. Chtěla ovládnout přírodu, zlepšit život v jejím městě, přinést štěstí a blahobyt. „Chci sílu, abych mohla změnit svět,“ odpověděla, téměř se jí třásly rty.

Behemoth se na ni podíval, ale v jeho očích se začalo zrcadlit něco jiného – něco neznámého a děsivého. „Síla, kterou hledáš, není bez následků. Jsi si jistá, že jsi připravena nést tíhu, kterou přináším?“

Eliza, ovlivněná svými ambicemi, bez váhání souhlasila. S Behemothovou mocí se rozlila energie, která pokryla město jako temný mrak. Eliza si uvědomila, že dostala přesně to, co chtěla – moc, ale s ní přišla i zkáza.

Vše, co milovala, začalo umírat. Stromy se ohýbaly v bolestivých skřekách, řeky se proměnily v bahno, a lidé v jejím městě trpěli pod nadvládou, kterou sama vyvolala. Každý den přicházely zprávy o katastrofách, které následovaly po jejím rozhodnutí probudit Behemotha.

Když se Eliza pokusila zavolat na Behemotha, zjistila, že její slova se odrážejí od temného mraku, který se nad městem vznášel. Stvoření, jež měla ovládnout, se stalo jejím věznitelem. Behemoth se smál, jeho hlas byl chladný a bez emocí. „Tvé ambice mě probudily, ale nyní jsi má otrokyně. Tato moc je teď součástí tebe, ale nemůžeš ji ovládat.“

Eliza se pokusila utéct, ale každý její krok ji přivedl zpět do náruče katastrofy, kterou sama vyvolala. Nakonec stála na vrcholu kopce, pozorujíc, jak se její město proměnilo v pustinu. Behemoth byl nyní neoddělitelnou součástí její existence, její volba se stala jejím prokletím.

A tak skončila Elizina cesta – v chaosu a beznaději, jakožto tvář, která jednou toužila po moci, ale nyní se stala symbolem zkázy. Behemoth, hrad smrti, byl nadále spojen s jejím jménem, a jak se hory a lesy měnily, její osud byl pečetěn do věčnosti.