Podložka pod myš - Červený drak 03

Eldranor, i když zachráněný, se stal stínem svého bývalého já. Hradby, které byly kdysi hrdé a silné, nyní vyzařovaly melancholii. Lidé se snažili navrátit k životu, ale každý z nich v sobě nesl břímě ztráty, kterou drak způsobil. I když se město znovu budovalo, v srdcích jeho obyvatel přetrvávala prázdnota, kterou nelze nahradit.

Lira, osamělá v tomto novém Eldranoru, se snažila najít smysl ve svém životě. Elianovo jméno se stalo jejími modlitbami, ale každé slovo bylo jako křehké sklo – příliš snadno se rozpadlo pod tíhou smutku. Jeho tvář se jí často zjevovala ve snech, ale probuzení do reality bylo vždy bolestivé.

Každý den, když se Lira procházela mezi obnovujícími se domy, vzpomínala na smích dětí, které se již nikdy neozvou. Srdce jí svíralo, když viděla matky, jak vychovávají své děti, zatímco ona byla sama, bez svého syna. Připadala si jako duch ve vlastním životě, bloudící mezi lidmi, kteří byli zaneprázdněni svými starostmi.

Jednoho večera, když se slunce chýlilo k západu, Lira se rozhodla navštívit ruiny, kde kdysi stál jejich dům. Místo zbylého kamenitého podkladu bylo pokryto novou trávou a květinami, které se snažily prorazit přes popel minulosti. I přes jejich krásu však Lira cítila bolest, že zde chybí Elianova přítomnost.

Když se posadila na okraj ruin, zavřela oči a vdechla vzduch, který byl naplněn vůní nového života. Ale zatímco příroda kolem ní vzkvétala, ona se cítila uvízlá v čase. „Eliane,“ zašeptala, „kde jsi? Kdy se ke mně vrátíš?“

V ten moment se kolem ní začalo něco dít. Vzduch se zahalil do jemného, bledého světla a před ní se objevil duch Eliana. Jeho oči zářily láskou, ale zároveň v sobě nesly smutek. „Matko,“ promluvil, jeho hlas byl jak jemný vítr. „Jsem tu, ale nemohu zůstat.“

„Proč?“ zeptala se Lira, a slzy jí tekly po tvářích. „Proč musíš odejít?“

„Nesmiřuji se s tím, co se stalo. Všechno, co jsme ztratili, bylo příliš bolestné. Ačkoliv město ožilo, já jsem již součástí minulosti. Musíš žít pro nás oba, musíme se navždy rozloučit.“

Lira se snažila zadržet vzlyky. „Ale jak mám žít, když tě nemám po svém boku? Jak mohu jít dál?“

„Tvoje síla, matko, je v lásce, kterou jsi ke mně vždy cítila. Město je teď tvé, máš moc ho chránit. Udržuj vzpomínku na mě, ale nezapomínej na sebe. Život musí pokračovat, i když je to bolestivé.“

Jak se duch Eliana začal rozplývat, Lira cítila, jak jí srdce praská. „Prosím, neodcházej! Nech mě s tebou!“

Ale jeho silueta se vytratila, a ona se ocitla sama uprostřed ruiny. Cítila, jak jí zůstává pouze prázdnota. Vzpomínky, které kdysi měly moc ji posílit, nyní byly jako ostny, které jí zraňovaly. Její svět se rozpadl, ať už byl fyzicky postaven na nových základech.

Dny plynuly a Eldranor se snažil dále přežít. Ale Lira, i když fyzicky přítomná, byla psychicky roztržená. Chyběla jí síla, kterou kdysi měla. Vzpomínky ji pronásledovaly jako temné mraky, které bránily slunci, aby zasvítilo.

Jednoho večera, zatímco se lidé shromažďovali k oslavě, Lira se rozhodla vzdát se. Cítila, že život bez Eliana není život, a tak se vydala na místo, kde se s ním naposledy setkala. Vzala si s sebou malou svíčku a modlitbu, která byla smíšená s touhou po útěše.

„Odpusť mi, Eliane,“ zašeptala, když rozsvítila svíčku. „Odpusť mi, že nemohu žít bez tebe.“

A jakmile slova opustila její ústa, vzduch se opět naplnil tím bledým světlem. Ačkoliv nevěděla, co ji čeká, cítila, že se blíží k vyřešení. Když v duchu zanechala poslední modlitbu, zamhouřila oči a ve svém srdci se snažila udržet vzpomínku na jeho úsměv.

V tom okamžiku, jako by se spojily světy, Lira pocítila klid. Uvolnila se, a se slzou na tváři se stala součástí všeho, co ji obklopovalo – nejen vzpomínek, ale i ducha Eldranoru. Přijala svou ztrátu, a přesto v sobě nosila naději, že jednoho dne se znovu setká s Elianem.

Eldranor žil dál, ale v srdcích jeho obyvatel zůstala tma. Město, které se snažilo vzkvétat, skrývalo smutek a touhu po ztracených časech, které nikdy nebudou znovu. I když znovu vyrostlo, nikdo nikdy nezapomněl na červeného draka, který změnil osudy a přinesl s sebou nejen zkázu, ale i silné lekce lásky a odpuštění.