Podložka pod myš - Cesta z hor

Když se Alex vydal na cestu z amerických hor, slunce už pomalu klesalo za obzor, jeho zlaté paprsky se mísily s temně modrou oblohou. Vzduch byl chladný a osvěžující, prosycený vůní jehličí a vlhkosti ze skrytých potoků. Po týdnu osamělých túr v horských lesích se těšil na návrat do města, na hlasy lidí a teplo domova.

Cesta vedla úzkou stezkou, která se vinula mezi stromy a skalami. Alex se neustále ohlížel, jak se hory vzdalovaly. Jejich majestátní vrcholy se zdály být jako obři, kteří strážili svá tajemství. Otevřel náruč pro krásu, kterou mu příroda nabízela, ale v jeho srdci se usadila podivná tíseň.

Když se stmívalo, začal se ozývat vítr, a s ním se vznášely podivné šumy. Zatímco šel dál, srdce mu bušilo rychleji. Zalesněné svahy kolem něj se zdály být živé, jako by ho sledovaly stíny skryté v houštině. Alex si snažil udržet klid, ale jeho mysl byla roztržena mezi únavou a strachem.

Náhle uslyšel z dálky slabé volání. Zastavil se a nastražil uši. Bylo to jako pláč, smíšený se zvuky noci. Rozhodl se, že se podívá, co se děje. Přes stromy viděl slabou záři. Neváhal, šel směrem k ní.

Jak se přibližoval, zjistil, že zdroj světla vychází z malého tábora. Uprostřed stál mladý muž, jehož obličej byl ztělesněním zoufalství. “Pomoc! Prosím, pomoc!” volal, když spatřil Alexe. Mladíkova ruka byla zakrvácená, a vedle něj ležela roztržená mapa.

“Co se stalo?” zeptal se Alex a přistoupil blíže.

“Ztratili jsme se! Skupina přátel a já… napadli nás!” odpověděl muž. Jeho oči byly rozšířené strachem a v nich se zrcadlil chaos, který přivedl Alexe na toto místo.

Bez váhání mu Alex nabídl pomoc. Požádal ho, aby ukázal na mapě, kde se nacházeli, a doufal, že najdou cestu zpět do civilizace. Muž s chvějícím se hlasem ukázal na bod na mapě. “Tady… a tam je skupina! Musíme jít!” V jeho očích se mísil strach s nadějí.

Přestože Alex cítil podivnou nervozitu, vydali se spolu na cestu. Všude kolem nich se ozývaly šumy noci, ale najednou se zdálo, že i stromy utichly. Když se blížili k místu, které muž označil, zčistajasna se zjevil stín. Byla to postava s tváří, která se nezdála být lidská. Bez hlasu se pohybovala rychle, jako by s ní vítr tančil.

“Ale to není možné…” zašeptal mladík, když se postava přiblížila.

Když se Alex otočil, spatřil, jak se postava vrhá na jeho společníka. Mladík se zhroutil na zem, a než Alex stihl cokoliv udělat, byl obklopen tmou. Jeho poslední vzpomínka byla na jeho neúspěšný pokus zachránit někoho, koho znal jen krátce.

Pak už byl Alex sám. Když se zvedl, les kolem něj byl prázdný a bez života. Zvuky noci se vrátily, ale nyní zněly jako smích, smích bez duše. Zatímco se vydal dál, na hory se vznášela těžká mlha, jako by mu připomínala, že některá tajemství by měla zůstat navždy skryta.

Srdce mu bylo prázdné a jeho mysl unavená. Alex si uvědomil, že cesta zpět do města se stala nekonečnou, jako by se hory smály jeho osudu. Každý krok byl horký a těžký, a jeho duše se postupně ztrácela ve stínu hor, které si nárokovaly další oběť.