Podložka pod myš - Gargoyle

Na vrcholu Notre-Dame, nad rušnými uličkami Paříže, seděl gargoyl. Byl to starý, opotřebovaný strážce, jehož oči sledovaly město již po staletí. Jeho kamenné tělo, pokryté lišejníkem, bylo svědkem všech radostí i bolestí, které město zažilo. Byl vázán k tomuto místu, daleko od lidského světa, kde se mohl skrýt před temnotou noci.

Každé ráno, když slunce vyšlo nad Seine, obyvatelé města se procházeli po bulvárech, nevědomí o jeho přítomnosti. Gargoyl, nahlédající do jejich životů, toužil po jedné věci: stát se součástí jejich světa, zažít radosti i smutky, které si lidé nosili ve svých srdcích. Každou noc, když hvězdy začaly svítit, se jeho srdce naplnilo touhou po volnosti. Ale co mohl on, zadržený v kameni, učinit?

Jednou, během jedné z bezesných nocí, si gargoyl všiml malé holčičky, která se procházela po náměstí. Její smích se nesl vzduchem jako melodie, která dokázala rozehřát i jeho ztvrdlé srdce. Byla to Sophie, která ráda přicházela k chrámu a hrála si na jeho schodech. Každou noc, když se setmělo, usedla na zem, vytáhla křídy a malovala obrazy na dlažbu, zatímco si vyprávěla příběhy o princeznách a dracích.

Gargoyl byl fascinován. V noci, kdy se Sophie dostala blízko, jí posílal tiše myšlenky, které se vznášely v chladném vzduchu, snažil se ji oslovit. „Jsem tady,“ šeptal. „Slyšíš mě?“ Ale její nevinný smích nebyl slyšitelný pro nikdo jiného než pro něj.

Dny plynuly, a jejich neviditelné pouto rostlo. Sophie, která při svém malování smála, často vyprávěla o svých snech. Vyprávěla o tom, jak by chtěla být princeznou, která by pomáhala lidem, a o svých touhách vidět svět za hranicemi Paříže. Gargoyl toužil jí pomoci, ale věděl, že je omezený v kamenném těle.

Jedné noci, když bouře rozzuřila město, se obloha ztemnila a vítr se ohnal jako zběsilý. Sophie se schovala pod převisem chrámu, kdy si strachovala o svou bezpečnost. Z ničeho nic se stala tragédie: blesk zasáhl jednu z věží, která se začala hroutit přímo na dívku.

Gargoyl, veden silným instinktem, si uvědomil, že to je jeho jediná šance. V posledním pokusu o záchranu Sophie se odrazil ze svého kamenného podstavce a skočil. S celou svou silou se postavil mezi holčičku a padající trosky, vědoma si, že riskuje své existence.

Sophie byla v bezpečí, ale gargoyl, zlomený a prasklý, zůstal ležet na dlažbě, jeho tělo rozpadalo se na kusy. Když bouře ustala a rozsvítilo se slunce, malá dívka se vzpamatovala z šoku a uviděla, co se stalo. S hrůzou v očích se přiblížila ke zraněnému gargoylovi. Snažila se ho dotknout, ale on už byl daleko, ztracen v kamenném snu.

Gargoyl se stal součástí historie, příběhem, který se ztratil v čase. Ale pro Sophie, jeho poslední pohyb, jeho poslední snaha o záchranu, zůstala navždy v její paměti. Její smích se změnil na pláč, a i když se vrátila domů, srdce jí tížilo. Dětská nevinnost, kterou měla, byla navždy zasažena, a nad pařížskými ulicemi zůstala jediná slza, kterou nedokázala vysušit ani síla slunce.

Gargoyl, strážce, zůstal navždy uvězněn ve svém kamenném těle, jehož příběh zůstal nevyřčený.