Podložka pod myš - Hlídka nemrtvých

Na okraji zapomenutého lesa, kde stromy šuměly pod tíhou času a mlha se vznášela jako zahalený tajemný plášť, stál starý hrad s věžemi, které se dotýkaly nebe. Tato pevnost, kdysi domov hrdinů, se nyní stala hnízdem pro nemrtvé. Legendy říkaly, že se zde schovávají duše těch, kteří byli zrazeni a zapomenuti, a nyní byly nuceny střežit tajemství hradu.

Jednoho mrazivého večera se na hradě shromáždila hlídka nemrtvých. Byli to bývalí rytíři, jejichž duše byly odsouzeny k věčnému hlídání. Každý z nich měl na sobě opotřebované brnění, které kdysi zářilo jako slunce, nyní však bylo pokryto prachem a krví. Jejich tváře, vymizelé a bez života, odrážely touhu po odpuštění, kterou nikdy nedostali.

V čele hlídky stál Sir Alaric, kdysi uctívaný vojevůdce. Jeho pohled byl plný smutku a zklamání. V den, kdy padl, zradila ho vlastní armáda, když byl obviněn z velezrady. Jeho jméno bylo zapomenuto a jeho hrdinství zneuctěno. Teď se nemohl vzdálit z tohoto místa, protože jeho povinností bylo chránit tajemství hradu.

Jedné noci, když se temnota prohloubila a mlha se stala hustší, se k hradu přiblížili dva mladíci, kteří se snažili najít dobrodružství a slávu. Hlídka nemrtvých je pozorovala z temného úkrytu, jejich oči bez jasu sledovaly každé jejich hnutí.

„Tohle místo je prokleté,“ řekl jeden z mladíků, když se zastavil před starými hradbami. „Musíme se vrátit.“

„Neboj se,“ odvětil druhý s úsměvem. „Jen se podívej, jaké poklady by tu mohly být. Nemrtví nás nemohou ohrozit, pokud jim nebudeme stát v cestě.“

V té chvíli se Alaric a jeho společníci rozhodli, že je zkusí odradit. Hlasitě se ozvaly zvuky, které se rozléhaly z hradu, jako by se celý hrad probudil k životu. Mladíci se zalekli, ale jejich touha po dobrodružství je přiměla jít dál.

Alaric, roztrhnutý mezi svou povinností a touhou po svobodě, vystoupil ze stínů. „Zde není místo pro živé,“ promluvil, jeho hlas byl hrdý, ale smutný. „Odvolejte se, než bude pozdě.“

Mladíci se zděsili a uviděli jeho postavu, ale místo, aby se vzdali, vzali to jako výzvu. „Jsme silní a neohrožení! Pojďme se s těmi přízraky utkat!“ vykřikl jeden z nich.

V tu chvíli se Alaric a jeho společníci, hrdí a osamělí, vrhli do boje. Ale boj byl zbytečný. Mladíci, ač odvážní, byli silní jen ve svých iluzích. Nemrtví, s jejich věčnou silou, je lehce zadrželi. Když se poslední mladík zhroutil na zem, vytryskl z něj strach a beznaděj.

Alaric se sklonil nad jeho bezvládným tělem. „Myslel jsi, že můžeš bojovat s těmi, kteří byli již zapomenuti? Věčnost nese svou daň.“

Když se osud mladíků naplnil, hrad se ponořil do ticha. Mladíci, kteří hledali slávu, se stali součástí hlídky nemrtvých, nuceni střežit místo, které považovali za vzrušující. Alaric cítil, jak se jeho srdce plní novou tíhou – teď už nebyl sám.

A tak hlídka nemrtvých pokračovala dál, osamělá a zapomenutá. I když jejich řady vzrostly, v hlubinách hradu zůstávala melancholie. Byli nuceni bránit tajemství, které je spojovalo, a zároveň je odsuzovalo k věčné samotě. A každý nový přírůstek do jejich řad připomínal, že nářek duší zůstal nenaplněn, protože na této hlídce nebyla žádná sláva, jen bolest a ztráta.