Podložka pod myš - Lesní víla

V hlubinách starého lesa, kde se světlo slunce sotva prodíralo skrze husté větve, žila víla jménem Elyra. Její křídla byla průsvitná jako pavučina a její vlasy se třpytily jako mokré listí. Elyra byla krásná, ale smutek jí obklopoval jako temný mrak. Les, který kdysi byl jejím domovem a místem radosti, se změnil v chladnou, opuštěnou krajinu.

Před lety byl les živý a plný smíchu. Zvířata poskakovala mezi stromy, květiny rozkvétaly ve všech barvách a víly jako Elyra tančily pod hvězdami. Ale nyní, kvůli lidské nešetrnosti a těžbě dřeva, se les proměnil. Mnoho stromů bylo pokáceno, a to, co zbylo, už nebylo to, co kdysi milovala. Lesní víla byla osamělá, jejím tancům chyběl rytmus, a její úsměv se stal vzácností.

Elyra často sedávala na pařezu, který kdysi býval velkým dubem, a vzpomínala na chvíle plné smíchu a radosti. Často volala na zvířata, která už tu nebyla, a snažila se vyvolat jejich vzpomínky. „Kde jste, moji přátelé?“ volala do prázdnoty, ale odpovědí jí byl jen šum větru mezi zničenými stromy.

Jednoho dne se Elyra rozhodla, že se pokusí změnit svůj osud. Připravila kouzlo, které by mělo přivést les zpět k životu. Když nastal večer, postavila se na hřebenu pahorku, zvedla ruce k nebi a začala zpívat. Její zpěv se nesl lesem jako jemný vánek, a to, co zbylo z přírody, na chvíli ožilo. Malé zvířátka se vrátila, stromy se lehce zatřásly, jakoby naslouchaly jejímu volání.

Ale kouzlo, které vyčarovala, bylo slabé a nestabilní. Lesní víla si uvědomila, že lidská přítomnost zanechala trvalé následky, které ani ona nedokáže změnit. Její srdce se sevřelo, když viděla, jak se kouzlo vytrácí, a s ním i naděje na obrodu lesa.

Dny plynuly a Elyra se stávala stále více osamělou. Když se podívala na zraněný les, uvědomila si, že láska, kterou kdysi měla, byla nyní nahrazena beznadějí. Každý večer si povídala se stíny svých přátel, ale ty jí už nemohly odpovědět. V lesní hlubině, kde kdysi tančila a zpívala, teď jen seděla a vzpomínala.

Jednoho dne, kdy se Elyra snažila najít zbytek naděje, potkala starého muže. Ten se na ni podíval se smutkem v očích. „Vím, co jsi ztratila,“ řekl. „Ale nemůžeš to vrátit, pokud nebudou lidé ochotni naslouchat a učit se ze svých chyb.“

Elyra se usmála, ale v jejím srdci se rozhostil chlad. „Jak bych mohla mluvit s těmi, kteří mi ublížili?“ zeptala se. Muž pokrčil rameny. „Musíš jim ukázat krásu, kterou zničili, a doufat, že ji uvidí znovu.“

Ale pro Elyru bylo příliš pozdě. Les byl příliš zničený, a ona byla příliš unavená na to, aby bojovala. S těžkým srdcem se rozhodla odejít. Sbohem, milovaný lese, pomyslela si, když odcházela, s každým krokem se rozplývala v mlze, která obklopovala její ztracený domov.

Když se Elyra nakonec ztratila v temnotě, zbylo v lese jen ticho a smutek. Ačkoli na povrchu zůstal les, v srdci víly umřel kus magie, kterou jednou vdechoval život. Lidé, kteří kolem lesa procházeli, nikdy netušili, co se stalo, a stromy se dál ztrácely v čase, stejně jako vzpomínky na lesní vílu.