V zemi zvané Dvouročník se každý den probouzeli obyvatelé do zvláštního paradoxu. V jednom rohu této rozlehlé země panovalo letní horko, zatímco v druhém se zdánlivě nikdy nezahřálo. Tento podivný jev způsobil, že lidé zde žili v neustálém konfliktu se svými potřebami a přáními.
Na severu, kde se nacházelo město Sněžnobor, se stále sypal sníh. Většinu roku tam vládla zima, domy byly pokryté bílým pláštěm a vzduch byl prosycen ostrým chladem. Obyvatelé Sněžnoboru byli zvyklí na dlouhé, temné noci, které byly protkány sněhovými vánicemi. Jejich životy byly prosycené tichými radostmi – hrami na ledu, horkým kakaem a oblečením z těžkých kožešin.
Na jihu, v městě Slunečník, se slunce usmívalo na široké zelené pláně a květiny rozkvétaly po celý rok. Obyvatelé Slunečníku se slunili na plážích, pořádali pikniky a užívali si teplého počasí. Jejich srdce byla naplněna veselím, ale ve vzduchu visela touha po něčem více. Často si povídali o snech o zimních radovánkách, o tom, jaké by to bylo vidět sníh.
Mezi těmito dvěma městy žila dívka jménem Mira, která se narodila ve Sněžnoboru, ale snila o Slunečníku. Její duše byla neustále rozpolcena mezi touhou po teple a vzpomínkami na ledové krajiny. Chtěla poznat oba světy, a tak se rozhodla vydat na cestu na jih.
Když dorazila do Slunečníku, oslnila ji zářivá modř nebe a smích dětí, které si hrály na pláži. Byla fascinovaná, ale zároveň cítila prázdnotu. Nikdo neměl představu o tom, co je to sníh. Rozhodla se zůstat a zkusit se přizpůsobit novému způsobu života, ale něco v ní chybělo.
Mira se brzy stala součástí slunečného města, ale ve svém srdci nosila vzpomínky na zimní radovánky. Každou noc se schovávala pod svým polštářem, a vzpomínala na krystalky ledu, které se třpytily na jejích rukou, když stavěla sněhuláky. Chtěla přinést kousek zimy do Slunečníku, ale nikdo ji nechápal. Ostatní děti si myslely, že mluví o něčem kouzelném, ale ve skutečnosti byla Mira ztracená mezi dvěma světy.
Jednoho dne, po dlouhých měsících, se rozhodla, že se vrátí domů do Sněžnoboru. Když dorazila, vše bylo tak, jak si to pamatovala. Všude kolem bylo bílo, a lidé se usmívali, když se procházeli po sněhu. Ale i zde byla pachuť prázdnoty. Obyvatelé Sněžnoboru toužili po slunci, které na jejich tvářích nikdy nesvítilo.
Mira si uvědomila, že ať už je v Sněžnoboru, nebo Slunečníku, nikdy nebude úplně šťastná. Žila ve světě, kde každá část byla osamělá a toužila po tom, co druhá část měla. Oba světy byly uzavřeny ve svých vlastních iluzích, aniž by dokázaly ocenit krásu toho druhého.
Když seděla na svém oblíbeném sněhovém pahorku, pocítila, jak jí zasáhla vlna smutku. Chtěla by vidět Sněžnobor obklopený slunečními paprsky, ale věděla, že to nikdy nenastane. Zima i léto byly oddělené a jejich krásy se nikdy nesetkaly.
A tak Mira, rozpolcená mezi těmito dvěma světy, zůstala osamělá v zemi Dvouročník, kde nikdy nemohla najít harmonii, protože ani léto, ani zima ji nemohly naplnit. Každý den, když se probouzela, vzpomínala na to, jak by vypadalo, kdyby mohla spojit obě roční období, ale místo toho se musela smířit s tím, že se musí vyrovnat s prázdnotou, která ji provázela.
