Podložka pod myš - Mlžné jezero

V malé vesnici, ukryté mezi vysokými horami, se nacházelo jezero, které nikdo nesměl navštívit po setmění. Místní lidé mu říkali „Mlžné jezero“ a vyprávěli o něm strašidelné příběhy. Jezero bylo zahaleno tajemnou mlhou, která se v noci vznášela nad hladinou jako duchové, a každý, kdo se k němu přiblížil, zmizel beze stopy.

Jednoho letního večera, když slunce zapadlo za obzor, skupina mladých dobrodruhů se rozhodla otestovat legendy. Mezi nimi byla i Anna, odvážná dívka s odhodláním dokázat, že mlžné jezero není ničím víc než jen starými pověstmi. „Nebojte se, je to jen jezero,“ prohlásila s úsměvem, když její přátelé váhali.

Když dorazili na břeh, mlha již začínala pomalu stoupat a pokrývat hladinu. Jezero se zdálo klidné, ale v tom tichu bylo něco znepokojujícího. Anna se otočila k ostatním. „Pojďme se podívat blíže!“

Jakmile se dostali k vodě, zdálo se, že vzduch je najednou chladnější, a přátelé začali mít pocit, jako by je někdo pozoroval. „Možná bychom se měli vrátit,“ navrhl Tomáš, ale Anna se jen smála. „Jsem si jistá, že je to jen historka pro děti. Pojďme se vykoupat!“

Bez dalšího váhání skočila do jezera. Voda byla ledová, ale to jí neodradilo. Vzhlédla k ostatním, kteří nervózně postávali na břehu. „Pojďte, je to skvělé!“

Najednou se mlha nad jezerem zhoupla a Anna začala cítit zvláštní tísnivou atmosféru. Vzhlédla k obloze a spatřila, že hvězdy byly zakryté jakýmsi šedým závojem. Její přátelé ji volali zpět, ale ona, omámená krásou noční vody, se rozhodla zůstat.

Jak proplouvala, začala se z jezera ozývat podivná melodie. Zněla jako zpěv, ale byl v ní nádech smutku. Anna se pomalu začala potápět, její tělo bylo přitahováno k hloubce. Když se ponořila pod hladinu, její zrak se setkal s podivnými siluetami, které tančily mezi stíny.

„Pomoc!“ vykřikla, ale voda zachytila její hlas. Její přátelé na břehu jen bezmocně sledovali, jak se mlha kolem jezera zhušťuje. Po chvíli, jako by mlha ožila, vyvstaly z ní podivné postavy – stíny, které se vznášely, a Anna se v nich ztratila.

Tomáš a ostatní se snažili zachytit, co se děje, ale podivný zpěv se stal tak mocným, že je přiměl zakrýt si uši. Anna se ocitla v podvodním světě, kde stíny tančily a zpívaly. Věděla, že se musí vrátit, ale srdce jí svírala neznámá touha.

Když se konečně dostala na povrch, kolem ní byla mlha a postavy se přiblížily k břehu. Její přátelé křičeli její jméno, ale jejich hlasy byly slabé a rozmazané. Anna se cítila, jako by ji něco táhlo zpět do hlubin. Uvědomila si, že jezero nebylo pouhým vodním útvarem, ale spíše pastí, která lákala mladé duše do svého náručí.

„Nééé!“ vykřikla a v poslední chvíli se snažila vrátit na břeh, ale mlha ji svírala jako ledový stisk. Anna se snažila plavat, ale stíny ji táhly dolů. Její přátelé se bezradně pokoušeli přiblížit, ale mlha je zastavila, jako by je odtlačila zpět.

Když se voda znovu zklidnila, na hladině zůstal jen klid a ticho. Anna zmizela, jako by nikdy neexistovala, a její přátelé se v panice snažili najít cestu zpět domů. V den, kdy se pokusili o záchranu, se jezero zahalilo ještě hustší mlhou.

Od té doby se vesnice vyprávěla příběhy o mlžném jezeře a Anně, která tam navždy zůstala. Místní lidé se obávali přiblížit k vodě, protože věděli, že to, co se skrývá v hlubinách, není pouze mýtus – je to skutečnost, která navždy poznamená každého, kdo se odváží překročit jeho hranice.