Podložka pod myš - Mlžný hrad

V srdci temného lesa, zahalený mlhou, stál hrad, který byl po staletí zapomenut. Místní lidé se mu vyhýbali a říkali mu „Mlžný hrad“. V noci, když měsíc svítil na oblohu, se zdálo, že hrad ožívá, a jeho stíny se protahovaly, jako by chtěly vyjít ven.

Jednoho deštivého večera, skupina tří mladých přátel – Eva, Tomáš a Lukáš – se rozhodla prozkoumat tuto záhadnou stavbu. Přes varování vesničanů a šepoty o duších, které tam bloudily, byli odhodlaní dokázat, že všechny legendy jsou jen pohádky pro děti.

„Pojďme dovnitř! Kdo se bojí, není Čech!“ zvolal Tomáš s úsměvem, zatímco se blížili k hradbám. Mlha se kolem nich hromadila, jako by se snažila zahalit jejich kroky. S každým jejich krokem se hrad zdál větší a hrozivější.

Jakmile vešli dovnitř, tma je obklopila. Místnosti byly plné pavučin a prachu, a vzduch byl těžký, jakoby s sebou nesl vzpomínky minulosti. „Tohle místo vypadá, jako by tu nikdo nebyl po staletí,“ zašeptala Eva a její hlas se rozléhal jako ozvěna.

„To je právě to, co nás láká! Kdo ví, co tu najdeme?“ odpověděl Lukáš. Jeho zvědavost je hnala dál do hlubin hradu. Po chvilce prozkoumávání objevili starou knihovnu s knihami pokrytými prachem a pavučinami. Na stole ležel rozpadlý svazek, který se zdál být otevřený na stránce s podivnými symboly.

Zatímco Tomáš prohlížel knihy, Eva se podívala z okna. „Podívejte, ta mlha venku je divná, jako by se zhušťovala,“ varovala je. Když se podívali ven, uviděli, jak se mlha zbarvila do temně šedé a kolem hradu se objevily podivné postavy, které se pohybovaly jako stíny.

„To vypadá jako nějaká iluze,“ řekl Tomáš, ale jeho hlas byl plný nervozity. „Musíme se vrátit.“ Když se otočili, aby odešli, dveře za nimi se s třeskem zavřely. Uvnitř hradu se ozval tichý, chladný smích.

Eva, vyděšená, se rozběhla k dveřím, ale byly zamčené. „Co se to děje? Musíme pryč!“ křičela. Mlha v místnosti se začala hromadit a utvářela postavy, které se přibližovaly. Byly to duchové, s bledou pletí a prázdnýma očima. „Opusťte toto místo, nebo budete navždy uvězněni,“ zašeptal jeden z nich.

Tomáš a Lukáš se snažili najít cestu ven, ale hrad se zdál být živý, místnosti se měnily a byly zamčené. Čím více se snažili, tím více se mlha stahovala a pohlcovala je. Uvědomili si, že hrad byl pastí, která lákala zvědavé duše, aby se staly součástí jeho tajemství.

Eva začala hystericky křičet, zatímco ji stíny táhly k temnému rohu místnosti. Lukáš se pokusil ji zachytit, ale mlha ho strhla. Tomáš, vyděšený a bezradný, se snažil najít únik, ale viděl, jak se jeho přátelé mění ve stíny, které se ztrácely v temnotě.

„Pomoc!“ vykřikla Eva, ale její hlas se ztrácel v chladném vzduchu. Tomášovi došlo, že v tomto hradu není naděje na útěk. Stál tam, srdce mu bušilo, a pomyslel si, že všechny příběhy, které slyšel, byly pravdivé. Hrad byl skutečně domovem duší, které tu bloudily navždy.

Když se pokusil rozběhnout k východu, v posledním okamžiku ucítil, jak ho něco chladného chytí za ruku. Když se otočil, spatřil ducha Evy, s prázdnýma očima a tichým úsměvem. „Pojď s námi, Tomáši. Nenech nás zde samotné.“

Srdce mu splinulo, jak se snažil vzdorovat. Ale mlha ho pohlcovala, a než si to uvědomil, byl ztracen v temnotě, kde se navždy spojil se svými přáteli a připojil se k těm, kteří bloudili hradem.

Od té doby hrad zůstal prázdný, kromě mlžných stínů, které neustále opakovali slova: „Pojď s námi, zůstaň s námi.“ A les, zahalený mlhou, chránil toto tajemství, které nikdo nikdy neodhalil.