Když se ráno slunce pomalu zvedalo nad horizontem, jeho paprsky se rozplývaly na hladině Modrého jezera jako zlaté střípky. Uprostřed této scenérie plavala mořská víla jménem Lyra. Její dlouhé vlasy byly barvy mořské trávy a oči připomínaly hluboké modři nekonečného oceánu. Tělo měla pokryté jemnými šupinami, které se třpytily jako diamanty v paprscích slunce.
Lyra se vznášela pod vodou, svobodná a bezstarostná, obklopená hejny barevných ryb. Ale v poslední době cítila prázdnotu. Ačkoliv byla ve svém vodním království milována, toužila po něčem, co jí bylo nedosažitelné — po světě nad hladinou.
Jednoho dne, zatímco plavala kolem potopeného lodi, její pohled přitáhl malý zlatý klíč ležící na dně. Zvědavost ji pohnula a klíč vzala do svých jemných prstů. Když se vynořila na hladinu, viděla starou, mramorovou fontánu, která stála na opuštěném ostrůvku. Vzduch kolem ní byl naplněn sladkou vůní vanilky a levandule.
U fontány stál podivný, kloboukem stíněný muž. Jeho tvář byla pokryta hustým vousem a jeho oči se smály, i když se jeho rty usmívaly.
„Hledáš odpovědi, má krásná vílo?“ zeptal se a ukázal na fontánu. „Toto místo je bránou do světa snů.“
Lyra, okouzlena jeho slovy, přikývla. „Co se skrývá za tímto klíčem?“
Muž se zasmál a jeho smích zněl jako šustění mořských vln. „Tento klíč ti otevře dveře do tvojí duše, kde se skrývá pravda. Ale pozor, ne všechno, co najdeš, bude takové, jaké se zdá.“
S touto záhadnou radou Lyra zasunula klíč do zámku na fontáně. Otočila a s každým otočením se vzduch kolem ní začal točit jako tornádo. Když se vše uklidnilo, stála v magickém světě. Hory byly vyrobeny z cukrové vaty, řeky tekly pozpátku a stromy kvetly modrými listy.
Lyra se v tomto podivném světě setkala s bytostmi, které vypadaly jako živé obrazy. Viděla ženy s těly z mléka a muže s křídly z barevného skla. Všichni se smáli a tančili, zatímco se vítr s hudbou nesl nad krajinou. Cítila se šťastná, svobodná, ale stále toužila po domově, po svých kamarádech v moři.
Jak procházela tímto snovým světem, objevila skvostný palác, jehož stěny se třpytily jako mořské vlny. Uvnitř našla zrcadlo, které odráželo nejen její krásu, ale i její touhu a strachy. Každý obraz, který se v zrcadle objevil, byl jiný — mořská víla, královna, ale i osamělá duše v moři.
Zrcadlo začalo mluvit: „Co si přeješ, Lyro? Chceš být v tomto světě navždy, nebo se vrátíš zpět?“
„Chci poznat pravdu o sobě,“ odpověděla s odhodláním, ačkoli její srdce bilo v rytmu nejistoty.
Zrcadlo se zasmálo, ale tentokrát to znělo smutně. „Pravda je krutá, vílo. Čím víc budeš hledat, tím více se ztratíš. Světlo, které tě sem přivedlo, může být i tvou zkázou.“
Lyra, překonaná úzkostí, se rozhodla vrátit. „Omlouvám se, ale nemohu zůstat. Musím se vrátit k těm, které miluji.“
Jakmile vyslovila tato slova, zrcadlo se rozpadlo na milion kousků, které se proměnily v mořské kapky. Ty ji pohladily, jako by jí dávaly najevo, že se může vrátit domů.
V mžiku oka se Lyra vrátila k Modrému jezeru. Slunce se už schovalo za obzor a voda byla chladná. Když se vznášela zpět do hlubin, cítila se jinak. Nyní chápala, že i když může snít o jiných světech, domov a láska, které tam zanechala, jsou tím nejcennějším, co má.
A tak, srdce plné vzpomínek a touhy, plavala do hlubin, kde ji čekaly její kamarádky, s kterými sdílela příběhy o svých dobrodružstvích v dalekém světě, a ona věděla, že v každém srdci, ať už ve vodě nebo ve snu, je místo, které může nazývat domovem
