Podložka pod myš - Noční elf II.

Ve stínu starých, zakřivených stromů, kde měsíc osvětloval cestu jako slabé světlo svíce, žila noční elfí žena jménem Thalindra. Byla to zvláštní bytost, jejíž zjev byl okouzlující, avšak v jejích očích se skrývala temnota, jež mnozí nechtěli vidět. Thalindra byla nekromantka, mistryně nad mrtvými, a její tajemství leželo hluboko v temném umění, které se snažila ovládnout.

Lidé z okolních vesnic se Thalindry báli. Šeptali si o ní příběhy, které byly děsivé jako noční můry. Hovořilo se o tom, že její rituály probíhaly ve skrytých jeskyních, kde staré lebky a kostry tancovaly kolem ní v hypnotickém víru. I když měla dar oživovat mrtvé, její síla nebyla bez následků. Thalindra byla osamělá, neboť strach a nedůvěra obyvatel ji odvrátily od společenství, v němž žila.

Jednoho dne, zatímco se potulovala lesem a hledala vzácné bylinky pro své rituály, narazila na mladého muže, jehož tělo leželo na zemi, pokryté krví. Jeho dýchání bylo slabé, a jeho zranění hrozilo smrtí. Thalindra se zastavila, srdce jí bilo rychle. Byla to příležitost, jak prokázat své schopnosti.

„Ne, ne, tohle není správné,“ šeptala si v duchu. Věděla, že když oživí mladíka, bude jej muset udržovat pod kontrolou — každý, koho oživila, přicházel s temnou náklonností a touhou po krvi. Ale zrovna tenhle mladík měl v očích něco, co jí připadalo jako naděje.

S hlubokým nádechem se Thalindra rozhodla. Vytáhla z kapsy starou runovou kostku a začala zpívat zaklínadlo. Její hlas se vznesl na nočním vzduchu jako jemná melodie. Když se vzduch začal chvět, kolem mladíka se objevila modrá aura. Jeho tělo se zvedlo a dýchání se stalo pravidelnějším. Otevřel oči a na chvíli byl jako nově narozený.

„Děkuji… kdo jsi?“ zeptal se, ale v jeho hlase byla slyšet jakási prázdnota, jakoby část jeho duše zůstala v temnotě.

Thalindra se usmála, avšak její úsměv byl smutný. „Jsem Thalindra. A teď jsi můj.“

Mladík se postavil, ale s každým jeho krokem se jeho tvář měnila. Ztrácel barvu, a jeho oči se v temné hloubce měnily na bezvýrazné zrcadlo. Thalindra si uvědomila, co udělala. Oživila ho, ale cena byla vysoká. Z jeho mysli se stávalo prázdno, byl spíše stínem, než živou bytostí.

S bolestí v srdci se rozhodla, že mu musí pomoci. Chtěla mu vrátit jeho duši. Vydala se na cestu do hlubin lesa, kde se nacházel prastarý oltář, který měl moc vrátit ztracené duše. Ale každým dnem, který uplynul, se mladík měnil v něco temného a neovladatelného.

Jak se blížil k oltáři, Thalindra se snažila vyslovit zaklínadla, která by mu vrátila jeho lidství, ale kouzla nefungovala. Mladík byl pohlcován temnotou, a ona viděla, jak se mu tvář stává děsivější. Na oltáři se zjevil výbuch magie, ale veškerá snaha byla marná. Jeho mysl byla pryč.

Když se přiblížila, mladík se na ni podíval s prázdnotou v očích, a Thalindra cítila, jak ji to srdce roztrhlo. Ztracený v temnotě, on — a ona s ním.

„Omlouvám se…“ zašeptala, ale její slova se ztratila v šumění lesa. Věděla, že ho ztratila navždy. Založila novou hrobku v noci a pomalu zakryla jeho tělo.

Pochovala ho pod starým dubem, a když se rozhlédla, uvědomila si, že teď už zůstane navždy sama. Měsíc svítil na její pleť a osvětloval její slzy, které padaly na zemi. Thalindra, noční elfí nekromantka, se stala strážkyní ztracených duší — osamělá, pohlcená bolestí a smutkem nad tím, co nikdy nemohla vrátit.