Podložka pod myš - Ofélie

Ofélie byla dcerou mocného krále z města Arkádie, jehož sídlo stálo na břehu hlubokého jezera. Její krása byla legendární, ale stejně tak i její smysl pro svobodu. Po celé dny se toulala po okolních lesích, sbírala bylinky a naslouchala šumění vody, dokud ji nezavolal hlas z hlubin jezera.

Mladý rybář, Eryx, byl v Ofélii bezmezně zamilovaný. Jeho srdce bilo, kdykoli ji viděl, a jeho ústa toužila po slovech, která by jí vyjádřila lásku. Často se potkávali u jezera, a právě tam, v srdci přírody, si slíbili, že si budou navždy blízcí. Ale s každým dnem se Ofélie stávala tajemnější, jako by ji něco táhlo do hlubin jezera.

Jedné noci, kdy měsíc osvětloval hladinu jako stříbrný talíř, se Ofélie vydala k jezeru. Eryx ji následoval, zoufale volající její jméno. Jeho hlas se rozléhal v chladném vzduchu, ale ona se neohlédla. V srdci měla neodbytné volání, jako by ji něco z hlubin lákalo.

U břehu jezera se její postava proplétala s mlhou, zatímco voda šeptala slova, která nikdo jiný neslyšel. Mladý rybář se pokusil přiblížit, ale strach ho držel zpátky. Ofélie se postupně ponořila do vody, až se z ní stala součást jezera, a Eryx pocítil, jak se mu zlomilo srdce.

Týdny ubíhaly a Ofélie se nevracela. Eryx se vydal na neúprosné hledání, putoval po horách a lesích, ale jeho láska byla navždy ztracena. Její absence se stala těžkým břemenem, které mu bránilo žít. Každou noc snil o jejím úsměvu a slyšel její jméno ve vánku.

Jednoho večera, zdrcený žalem, se rozhodl, že se ponoří do hlubin jezera a najde Ofélii, neboť jeho láska k ní byla silnější než strach. S každým krokem do chladné vody cítil, jak se jeho duše mísí s přírodou kolem něj. Potopil se hlouběji a hlouběji, až se dostal k podvodním jeskyním, které byly pokryté mechem a tajemnými tvory.

Až na dno jezera narazil na podivnou scénu. Ofélie stála obklopená tmy, její vlasy byly propleteny s vodními rostlinami a její oči zářily jako hvězdy. Byla nádherná, ale zároveň strašidelná, jako by se z ní vytratil lidský prvek. Kolem ní plavali duchové rybářů, kteří se utopili ve stejném jezeře, a zpívali smutné písně o lásce a ztrátě.

"Ofélie!" vykřikl Eryx, jehož hlas se rozléhal v temném tichu. "Proč jsi mě opustila?"

Ofélie se na něj podívala, a v jejích očích bylo něco, co ho mrazilo. "Není cesta zpět, Eryxi. Já jsem nyní součástí jezera. Moje duše je spojena s těmito vodami, a ty nemůžeš být součástí mého světa."

Eryx pocítil, jak se mu ztrácí dech, a v tu chvíli si uvědomil, že jeho touha ho přivedla k jeho vlastní záhubě. "Ne, já tě miluji! Nech mě jít s tebou!"

Ale Ofélie se usmála, a její úsměv byl plný smutku. "Láska, kterou cítíš, tě přivede k mému osudu. Přijmi to, co jsi, a buď s námi."

Eryx se snažil uniknout, ale voda ho stahovala jako ledová klec. Cítil, jak se jeho tělo mění, jak mu sílí plíce a srdce se zpomaluje. Voda ho obklopila a on věděl, že je pozdě. Pomalu se proměňoval v jednoho z těch, kdo ztratil svou cestu, a stal se duchem jezera, stejně jako Ofélie.

Když se příští měsíc objevil nad hladinou, lidé, kteří se přiblížili k břehu, uslyšeli podivné šepoty, které se nesly vánkem. Hladina jezera se zrcadlila jako klidná hladina zrcadla, ale v jejích hlubinách zůstávali dva ztracení milenci, jejichž osud byl navždy spojen s vodami, které pohltily jejich sny.