Podložka pod myš - Paladin

Paladin stál na kopci a díval se dolů na zničenou vesnici. Jeho zbroj, kdysi zářící ve slunečním světle, byla teď pokrytá šrámy a zaschlou krví. Vlajka jeho řádu, kterou nosil s hrdostí, se ploužila ve větru potrhaná a ušpiněná. Ve vzduchu stále visel zápach popela a spáleného dřeva, jako připomínka toho, co nedokázal zastavit.

Býval to jeho osud, chránit nevinné, bojovat za světlo a čest. Tak ho učili od dětství – oddanost, odvaha, víra v to, že spravedlnost vždy zvítězí. Ale dnes, když sledoval zkázu, kterou nedokázal odvrátit, pochopil, že některá vítězství jsou prchavá a naděje klamná.

Místní lidé ho kdysi vítali s úsměvy, děti se hrnuly k jeho nohám, obdivovaly jeho zbroj, jeho meč. Byl pro ně hrdinou, ochráncem. Ale teď nebylo koho chránit. Vesnice byla zničena, domy vypáleny, lidé pobiti nebo odvlečeni. Přišel pozdě. Po celodenním pochodu, po nocích strávených bojem a vyčerpáním. Bojoval, jak nejlépe uměl, ale když dorazil na místo, byl to jen stín války, který po sobě zanechal spoušť.

Paladin poklekl do prachu, ztracený v modlitbě, ale tentokrát to nebyla prosba za duše padlých. Byl to tichý výkřik zoufalství, výkřik muže, který začal pochybovat. Bůh, kterému zasvětil celý svůj život, zůstal němý. Boží světlo, které mu dávalo sílu, se ztrácelo někde v mlze pochybností a smutku.

Zvedl hlavu k obloze, kde slunce zapadalo za vzdálené hory. Jeho ruce se třásly, když sevřel rukojeť meče. Cítil váhu každého rozhodnutí, každého úderu, který kdy zasadil ve jménu své víry. Ale teď, na tomto mrtvém poli, pochopil něco, co mu nikdy neřekli – že ani nejsilnější zbraně, ani nejčistší srdce nepostačí k tomu, aby svět zůstal dobrým místem.

Paladin pomalu vstal. Rozhlédl se naposledy po ruinách, po prázdných ulicích, které kdysi byly plné života. Už neměl co chránit. Srdce mu ztěžklo. Možná, že skutečná spravedlnost není v boji za světlo, ale ve smíření se s temnotou, která vždy přijde, ať už člověk bojuje jakkoli tvrdě.

Odcházel sám, jeho kroky zněly dutě na vyprahlé zemi. A s každým dalším krokem si uvědomoval, že ztratil nejen vesnici, ale i část sebe. Když zapadalo slunce, stín Paladina se ztrácel v dálce – jako poslední zbytky naděje, která ho kdysi vedla.