Podložka pod myš - Pekelný jezdec

Noc byla tmavá jako smola, jen matné světlo zčernalého měsíce osvětlovalo opuštěnou silnici vedoucí hluboko do lesů. Vzduch byl těžký a dusivý, jako by i sama příroda zadržovala dech před něčím strašlivým. David Wright, novinář z malého města, jel sám ve svém autě, motor klapal a rádio praskalo.

Před pár dny dostal anonymní tip – pověst o tajemném jezdci, který se objevuje na této cestě jen v noci. Lidé, kteří ho spatřili, prý zmizeli nebo se vrátili... změnění. David byl skeptik, ale jeho zvědavost byla silnější než strach. Přijel sem, aby našel pravdu.

Hodiny ubíhaly a silnice byla stále pustá. Jen šumění stromů a tlukot jeho srdce rušily ticho. Už chtěl vzdát pátrání, když to zaslechl – vzdálený hřmot, jako bouřka. Přitáhl volant blíž k tělu a nervózně se rozhlížel. Zvuk se blížil, a pak se na horizontu objevil obrys – jezdec na koni, silueta ostrá proti obloze.

David nevěřil vlastním očím. Jezdec vypadal, jako by vyjel z hlubin času. Jeho kůň byl ohromný a temně černý, s rudýma očima žhnoucíma v nočním šeru. Jezdec byl oděn do černého pláště a pod jeho kápí nebylo nic než prázdnota, černočerná tma, která pohlcovala veškeré světlo.

Davidův dech se zrychlil. Jezdec směřoval přímo k němu, rychlostí, která mu brala dech. Motor jeho auta znenadání zhasl a všechno ztichlo. Jezdec byl blíž a blíž, těžké údery koňských kopyt byly jediným zvukem v okolí. David se zoufale snažil nastartovat, ale klíč jen marně cvakal v zapalování.

„Tohle není možné... tohle nemůže být skutečné!“ šeptal si, když jezdec dorazil až k jeho autu.

Kůň se vzepjal na zadních, rudé oči teď žhnuly jako pekelné plameny. Jezdec natáhl kostnatou ruku a ukázal na Davida. Jeho hlas byl hluboký a hřměl jako ozvěna z jiného světa.

„Jsi ztracen, smrtelníku.“

Davidovy oči se rozšířily hrůzou. V tom okamžiku pochopil – jezdec nepřišel jen tak. Byla to noční můra z nejhlubších vrstev pekla, lovec duší, který sloužil něčemu mnohem temnějšímu, než si kdy dokázal představit.

David se pokusil utéct, rozrazil dveře a vyskočil z auta, ale jeho nohy jako by se pod ním podlomily. Padl na zem, dech se mu zadrhával. Jezdec byl teď přímo nad ním, temnota z jeho pláště se rozlévala jako černý inkoust, pohlcující svět kolem nich.

„Tvá duše patří temnotě,“ zahřímal jezdec, zvedl ruku a třímal v ní bič, který práskl vzduchem.

David zavřel oči, v hlavě měl jedinou myšlenku: Jak tohle může být skutečné?

Pak pocítil chladné doteky temnoty, jak se kolem něj svíjely a táhly ho dolů, dolů... pryč ze světa, pryč z jeho života. Ozvalo se poslední prásknutí biče, a vše potemnělo.

Na opuštěné silnici zůstalo jen Davidovo auto, tiše se houpající ve větru. Nikdo další ho už nespatří, jako mnoho těch před ním. A jezdec? Jezdec pokračoval ve své nekonečné jízdě, lovíc další duši, další oběť pro peklo, které ho vyslalo do světa lidí.

Jako tichý stín ve světě nočních můr...