Podložka pod myš - Poslední vlak záchrany

Šedivé mraky se stahovaly nad zničeným městem, zatímco déšť tiše dopadal na opuštěné ulice. Zkrvavené tělo se nehybně válelo na nástupišti, kde kdysi čekávali lidé spěchající do práce. Teď bylo všechno jinak. Svět, jak ho lidé znali, už dávno neexistoval.

Emma stála u rozbitých dveří staré vlakové stanice, ostražitě naslouchala a kontrolovala hodinky. Poslední vlak měl dorazit za deset minut. Byl to jediný způsob, jak se dostat pryč z města, které se změnilo v peklo. Všude kolem nich byli nemrtví, mrtvoly pomalu se pohybující městem, vedené prázdným hladem. Emma už viděla, co s lidmi dělají – roztrhané kusy těl, nekonečný křik a krev na každém rohu.

Za ní stál její bratr Tom, sotva patnáctiletý, s tváří bledou strachy, ale v očích měl odhodlání. Pevně svíral rezavé železné páčidlo, jejich poslední zbraň. Každý zvuk, ať už vzdálené kroky, prasknutí větve nebo vítr, je oba nechával na pokraji paniky. Čas se táhl, jako by se natahoval do nekonečna.

„Musí přijet,“ zašeptal Tom, hlas plný zoufalství.

„Přijede,“ odpověděla Emma, i když si tím nebyla jistá. Poslední rádiové zprávy byly zmatené, nikdo nevěděl, jestli vlaky stále jezdí. Ale to byla jejich jediná naděje. Jenže čas se krátil.

Z dálky se ozval zvuk – chrčení, kroky. Emma se otočila a spatřila skupinu zombií blížící se k nim přes rozbitý most. Nemohli být rychlí, ale byli neúnavní. Každý jejich krok jim přinášel hnilobný zápach smrti a kůže se na nich už sotva držela.

„Musíme je zdržet,“ řekla Emma a pevněji sevřela batoh. Neměli žádné střelné zbraně, jen to páčidlo a svou odvahu.

Zrovna, když si myslela, že už nemají šanci, z dálky se ozval hvízdavý zvuk. Vlak.

„Slyšíš to?!“ vykřikl Tom, oči plné naděje.

Vlak prorážel déšť a blížil se k nádraží, hlučný a ošlehaný roky provozu, ale stále v pohybu. Emma cítila úlevu, která jí zaplavila tělo. Vlak se blížil rychleji, ale tak i nemrtví. Byli teď téměř u nich, natahovali své zkrvavené paže, prsty škrábající vzduch.

„Běž! Do vlaku!“ křikla Emma a tlačila Toma směrem k nástupišti.

Tom zakopl a rozběhl se, zatímco Emma zůstala chvíli stát. Pak se otočila k zombii, která byla nejblíž, a vší silou udeřila páčidlem do její rozpadlé lebky. S tichým prasknutím padla mrtvola k zemi, ale další už byly blízko. Srdce jí bušilo v uších, když utíkala za bratrem.

Vlak prudce zastavil, dveře se otevřely, a Tom do nich skočil jako první. Emma doběhla sotva včas. Těsně za nimi se natáhly zkrvavené paže nemrtvých, kteří se už sápali po jejich nohou.

Dveře se s tichým sykotem zavřely, vlak se rozjel. Emma padla na podlahu vozu vedle Toma, vyčerpaná, ale živá. Zvenčí se ozýval křik a nárazy, jak se zombii pokoušeli dostat dovnitř. Ale byli v bezpečí.

Vlak se hnal vpřed, pryč z města, pryč od smrti, pryč od světa, který už neexistoval. Ale Emma věděla, že nic už nebude jako dřív. Svět tam venku zůstal navždy ztracen.