Podložka pod myš - Postapo 01

Prach stále visel ve vzduchu, i po několika měsících od výbuchu. Nikdy se nezdálo, že by chtěl klesnout. Svět se změnil v popel, šedý a bezbarvý. Stromy, které kdysi lemovaly silnice, stály teď jako mrtví strážci, bez listů, pokroucené teplem. Země byla vyprahlá, popraskaná, neschopná dát život.

David kráčel pomalu přes spálenou pláň. Všechno, co zůstalo, bylo ticho, až na občasný vítr, který nesl se sebou prach a trosky zničeného světa. Každý jeho krok zanechával otisky v šedém prachu, který se mísil s popelem všeho, co kdysi existovalo. Jeho rouška, která ho chránila před radioaktivním prachem, byla už dávno zašpiněná, nasáklá zápachem smrti.

Kdesi v dálce se ještě vznášel obrys toho, co bývalo městem. Teď tam byly jen rozpadlé budovy a černé siluety, které vypadaly jako duchové dávno mrtvých. David si pamatoval, jak se všechno změnilo během jedné chvíle. Hřibovitý oblak, záblesk světla jasnější než slunce, a pak ticho, které pohltilo všechno. Oči měl stále plné obrazů toho dne, kdy svět skončil.

Došel k místu, které kdysi bývalo parkem. Teď tam byly jen trosky laviček, spálené zbytky stromů a tichá připomínka toho, co bylo. Vedle sebe nesl malý batoh s několika posledními zásobami. Vodu už skoro neměl a jeho zásoba jídla se omezovala na poslední plechovku fazolí. Ale to všechno mu teď připadalo bezvýznamné. Cítil se prázdný, jako by ho nic na tomto světě už nemohlo zachránit.

Před sebou spatřil dětskou houpačku, napůl sešlou, ale stále stojící. Zavěšená byla na řetězech, které skřípěly, když s ní hýbal vítr. David se zastavil, dřepnul si k houpačce a položil ruku na jednu z řetězových spojek. Zavřel oči. Tady kdysi sedávala jeho dcera. Smála se, zatímco ji houpal vysoko, až k nebi. Teď už žádné nebe nebylo. Jen šedivé mraky, které zakrývaly slunce navždy.

Byla pryč. Stejně jako všechno ostatní. Jeho žena, jeho přátelé, celý svět, který znal. Zůstala jen prázdnota. Přišlo mu zvláštní, jak rychle se svět rozpadl. Jediný výbuch, a všechno bylo pryč. Lidstvo, se svou pýchou a mocí, se proměnilo v prach.

David nevěděl, proč pokračoval dál. Možná to byla jen síla zvyku, nebo snad naděje, že někde najde někoho, kdo přežil. Ale hluboko uvnitř věděl, že nikdo nezůstal. Všichni buď zemřeli při výbuchu, nebo pomalu mizeli pod vlivem radiace, která pohlcovala vše, co jí stálo v cestě.

Vstal, pomalu se narovnal a zahleděl se do dálky. Nikdy už neuvidí zelené stromy, uslyší smích nebo ucítí vůni jara. Zůstala jen poušť popela a ticha, které ho obklopovalo. A někde v něm vyrostlo chladné uvědomění – že svět už skončil. Nebyl žádný nový začátek. Ne pro něj, ne pro nikoho.

David se otočil a vydal se zpátky do pustiny, bez cíle, bez naděje. Každý krok ho vedl dál do zničené prázdnoty světa, který už nikdy nepovstane z popela.