Podložka pod myš - Postapo 02

Jemný déšť se mísil s prachem a popelem, který padal z oblohy jako sněhové vločky. Poušť, která kdysi bývala městem, byla teď jen nekonečným šedivým prostorem, kde se ruiny tyčily jako kostry dávno mrtvých obrů. Zbytky mrakodrapů, domů a aut, vše bylo zkroucené žárem a sílou výbuchu. Zemi pokrýval tlustý povlak radioaktivního spadu, který ničil vše, co zůstalo živé.

Thomas stál na okraji zničené silnice, pohledem zíral do mlhy, která obklopovala město. Na zádech nesl batoh, ve kterém měl své poslední zásoby – dvě plechovky jídla, prasklou láhev vody a několik zbytků léků. Jeho rouška, kterou si přetáhl přes ústa a nos, mu sotva dovolovala dýchat. Každý krok byl obtížný, jako by ho samotný vzduch dusil.

V dálce viděl zbytky starého nádraží. Byl to jen skelet, železná konstrukce, která přežila výbuch, ale už neměla žádný smysl. Koleje vedoucí od nádraží byly zohýbané, pokryté pískem a prachem. Vlaky, které tu kdysi projížděly, byly dávno zničeny nebo opuštěny, stejně jako lidé.

Thomas věděl, že není kam jít. Každý den to věděl víc a víc. Svět, který kdysi znal, byl pryč. Výbuchy atomových bomb zničily vše, co mělo hodnotu – domy, rodiny, sny o budoucnosti. Zůstali jen přeživší, lidé, kteří přežili jen proto, aby byli svědky konce.

Došel ke zbytku starého vlaku, který zůstal na zničené koleji. Byl to vrak, rezavý a rozbitý, s vyraženými okny a pokřivenými dveřmi. Thomas se na chvíli zastavil a přemýšlel, jaké to asi bylo, když tu naposledy jel vlak plný lidí. Cestující se smáli, četli si noviny nebo si povídali o běžných věcech. Netušili, že svět, jak ho znají, skončí.

Pomalu vystoupal na nástupiště a vešel do vlaku. Uvnitř bylo ticho, jen vítr občas profoukl otevřenými okny. Sedadla byla pokryta vrstvou prachu a popela, na zemi se povalovaly staré noviny a zbytky zavazadel. Thomas se posadil na jedno z míst a zavřel oči. Představoval si, jak kdysi tento vlak odvážel lidi pryč, někam do bezpečí, než je zasáhl konec světa.

Ale bezpečí už neexistovalo. Ne pro něj. Ne pro nikoho.

Zhluboka se nadechl, nasál do plic těžký, kovový vzduch. Jeho dech byl mělčí, každým dnem cítil, jak ho tělo opouští. Nemoc z radiace se šířila pomalu, ale jistě. Každý přeživší to věděl. Nebyla žádná naděje, žádný únik.

Zaslechl tiché kroky, které se blížily po nástupišti. Otevřel oči a spatřil ženu, která pomalu kráčela k vlaku. Na sobě měla potrhaný kabát a obličej schovaný za špinavou rouškou. Její oči byly unavené, stejně prázdné jako jeho.

„Jsi tu sám?“ zeptala se tiše, když ho spatřila.

Thomas přikývl, bez zájmu. „Jo.“

Žena se posadila na sedadlo naproti němu. Vzduch mezi nimi byl těžký, plný nevyřčených slov a vědomí, že oba vědí, co přijde. Ticho bylo jejich jediným společníkem.

„Víš,“ začala po chvíli, „kdysi jsem tady jezdila každý den do práce. Nikdy jsem si nepředstavovala, že jednou budu sedět v prázdném vlaku a čekat na smrt.“

Thomas se na ni podíval. Nebyla na tom o nic líp než on. Její oči byly zarudlé, tvář bledá a pod očima se jí táhly tmavé kruhy. Byla to jen další přeživší, stejně zlomená jako zbytek světa.

„Někdy si přeju, abych to taky neviděla,“ přiznal tiše. „Možná bych radši byla v tom výbuchu.“

Žena přikývla, jako by chápala. Oba věděli, že smrt už není otázkou zda, ale kdy. A to čekání bylo horší než samotný konec.

Vlak se znovu ponořil do ticha. Venku se šero prohlubovalo, a mlha, která pokrývala město, se rozšiřovala. Thomas zavřel oči a opřel se o sedadlo. Nebyl žádný důvod jít dál. Žádná cesta zpátky, žádná budoucnost. Jen to prázdné ticho a neustávající déšť prachu a popela, který pomalu dusil vše živé.

V posledním vlaku seděli dva cizinci a čekali na konec, který už dávno přišel.