Podložka pod myš - Požár

Nebesa byla rudá. Hory, které kdysi lemovaly obzor, se ztrácely v nejasných obrysech, topící se v černém kouři. Slunce zůstávalo skryté za hustou, šedivou clonou, jeho svit pronikal jen slabými, krvavě zbarvenými paprsky, které vrhaly neklidné stíny na zemi. Země byla popraskaná, vyprahlá, a každý krok ve vysušené půdě zanechával stopy, jako by ji chtěl roztrhnout ještě víc.

Marie kráčela tiše mezi ohořelými stromy, které stály jako mrtví svědkové toho, co přišlo. Požár byl všude. Nejen plameny, které spalovaly vše, co se jim dostalo do cesty, ale i dusivý kouř a žár, který pronikal do kostí. Všechno, co bylo kdysi zelené, se proměnilo v popel. Tráva, stromy, města – vše vzplálo jako papír. Země, která dřív žila, teď doutnala a umírala.

Držela si šátek přes ústa a nos, ale to nebylo nic než zoufalý pokus. Žár byl příliš silný, kouř pronikal všude, a dusil každý nádech. Každý krok byl namáhavý, jak její tělo sláblo. Ve vzduchu nebyl žádný kyslík, jen zápach spáleného dřeva, plastu a života.

Před sebou viděla zbytky vesnice. Domy byly rozpadlé, stěny ohořelé a ztracené v troskách. Tam, kde kdysi stály ulice, byla teď jen spálená pustina, ohořelé rámce budov připomínaly kostry zapomenutého světa. Všechno, co znala, zmizelo ve vteřině, pohlceno plameny, které se šířily bez slitování, jako by svět nenáviděl vlastní existenci a chtěl se sám zničit.

Došla ke zbytku náměstí, kde kdysi býval park. Stála tam lavička, jedna z mála věcí, které se zachovaly. Sedla si na ni, unavená, a pohlédla na spáleniště, které zbylo po jejím domově. Byla sama. Všichni ostatní buď utekli, nebo byli pohlceni ohněm. Její rodina, přátelé, sousedé – všichni byli pryč. Jen ona zůstala, a i to se zdálo jako trest.

Voda v jejím lahvi už došla před několika dny. Horko jí vysušilo rty a hrdlo, každý nádech jí přinášel pocit, že vdechuje samotný oheň. Ale nepohnula se. Nebylo kam jít, nebylo co najít. Zůstala sedět a dívala se na trosky, na spálenou zem a na prázdnou oblohu, která byla plná kouře a ohně.

Vzpomínala na chvíle před požárem, na dny, kdy byla země ještě plná života. Na smích dětí, na zpěv ptáků, na obyčejné věci, které kdysi byly samozřejmostí. Teď se zdálo, jako by to byl sen, něco, co se nikdy nestalo. Zůstaly jen plameny, které vše pohltily.

Nějaký hlas v ní stále volal, aby se pohnula, aby pokračovala. Ale ona už neměla sílu. Přestala věřit, že někde venku zůstalo něco, co by stálo za záchranu. Svět se proměnil v peklo, a ona byla jen svědkem jeho zkázy.

Seděla tam dlouho, dokud kouř nezačal houstnout a plameny se znovu nepřiblížily. Pohlédla na ně, jako by je vítala. Možná to byl konec, který si zasloužila. Přestala bojovat s tím, co nemohla zastavit. A když se oheň přiblížil, pohltil ji stejně, jako pohltil všechno ostatní. Svět shořel, a s ním i poslední zbytky naděje.