Podložka pod myš - Procesí hořících

Byla noc, temná a neklidná. Vítr svištěl mezi stromy jako šeptající duchové a měsíc se skryl za těžkými mraky. Vesnice pod kopcem byla tichá, téměř mrtvá, jen občasné zavrzání okenic připomínalo, že tu ještě žijí lidé. Marie stála u svého okna a pozorovala černou cestu vedoucí k vrcholu. Něco ji volalo. Něco starého, co se probudilo z temnoty.

„Nechoď tam,“ šeptala si tiše, ale její nohy ji neposlouchaly. Věděla, co se dnes v noci stane. Byla to ta noc, kdy se opět vrátí – Procesí hořících.

Pověsti se táhly celá léta, děsivé příběhy předávané šeptem. Každý desátý rok se vrátili. Ti, kteří zahynuli v plamenech při starém požáru, když vesnici strávil žár, se znovu objevili na kopci. Hořící duchové, jejich těla zkroucená agónií, bloudili nocí, aniž by našli klid. A každý, kdo je spatřil, se k nim musel připojit.

Marie tohle všechno slyšela. Jako dítě tomu věřila, ale teď, když byla starší, jí rozum říkal, že jsou to jen báchorky, aby udržely děti doma. Ale dnes v noci… něco bylo jinak. Cítila to v kostech, v dechu nočního větru.

Než si uvědomila, co dělá, vyšla ven. Kroky ji nesly nahoru po cestě, jejíž kameny studily do nohou. Nebe bylo stále zahalené mraky, žádné světlo nedopadalo na její cestu. Ale ona věděla, kudy jít. Stoupala k vrcholu kopce, kde kdysi stál starý kostel, zničený tím strašlivým požárem, který pohřbil tolik životů.

Když dorazila k místu, kde dříve bývaly zdi kostela, spatřila to. Na první pohled to vypadalo jako mlha, ale když se soustředila, viděla plameny. Zatím byly tlumené, slabé, tančily kolem něčeho, co připomínalo lidské postavy. Postupně jich bylo víc. Vynořovali se z temnoty jako stíny, pokřivení, ohořelí, s očima prázdnýma a děsivýma.

Procesí začalo.

Postavy pomalu kráčely, jejich těla obklopená plameny, ale nikdo nekřičel. Neozýval se žádný zvuk utrpení, jen tiché praskání ohně. Jejich tváře byly pokřivené bolestí, ruce vztahovaly k nebi, jakoby žádaly o spásu, která nikdy nepřišla. Marie se nemohla pohnout. Stála tam, neschopná odvrátit pohled, i když její srdce bilo divoce a instinkt ji volal k útěku.

Mezi těmi plameny a stíny zahlédla tvář, kterou poznala. Byl to její otec. Zemřel před deseti lety při velkém požáru, který zachvátil starou část vesnice. Nikdy jeho tělo nenašli, zmizel v plamenech, o kterých si vesničané šeptali, že byly něčím víc než jen běžným ohněm. Teď ho viděla před sebou – hořícího, pokřiveného a plného utrpení. Ale byl to on. Jeho oči, jeho tvář, kterou milovala, byly zde, ztracené v nekonečné bolesti.

Chtěla vykřiknout, chtěla ho oslovit, ale slova jí uvízla v hrdle. Její nohy se začaly pohybovat, ale ne na útěk – šla k nim. Procesí se pohnulo a ona, jako by byla součástí toho strašlivého tance, kráčela s nimi. Teplo plamenů ji začalo pálit do tváří, její ruce se třásly, ale nemohla zastavit své kroky. Cítila, jak se jí teplo dostává pod kůži, jak jí prochází jako bolestná vlna.

Hořící oči jejího otce se na ni upřely. Už nebylo cesty zpět.

Když se otočila, spatřila za sebou vesnici, stále klidnou, spící, nevědomou toho, co se děje na vrcholu kopce. Až ráno najdou její tělo – nebo spíše, až zjistí, že zmizela, stejně jako ti před ní – možná si to povědí. Možná přidají její jméno k dalším, kteří podlehli volání Procesí hořících.

Marie už necítila bolest. Už se stala jednou z nich.