Podložka pod myš - Rusalka

V odlehlém koutě temného lesa, u břehu zapomenutého jezera, se ukrývala rusalka jménem Mária. Její krása byla pověstná; její dlouhé, vlnité vlasy se leskly jako stříbro ve slunečním světle, a její oči, jako modré safíry, okouzlovaly každého, kdo se odvážil přiblížit. Místní lidé však varovali před jejími svůdnými kouzly. Ti, kdo ji uviděli, se často stávali oběťmi její touhy.

Každou noc Mária vábila muže k jezeru, kde zpívala píseň, jež se nesla vzduchem jako éterický šepot. Byla to píseň, která lákala a zároveň varovala, že nic, co přichází z hlubin, nemůže být bez následků. Její melodie sváděla statečné muže, aby opustili svá bezpečná místa a následovali ji do náruče neznáma.

Jednou v noci, pod plným měsícem, zaslechla Mária kroky. Přiblížil se mladý rybář jménem Pavel, který byl u vytržení z jejího zpěvu. Měla v sobě něco magického, co ho přitahovalo, jako by se čas a prostor zastavil. Jeho srdce tlouklo rychleji, a než se nadál, stál na břehu jezera, jehož hladina se třpytila jako zrcadlo.

Mária se mu zjevení ukázala, její hlas zněl jako jemný vánek, který hladil jeho duši. "Pojď ke mně, odvážný muži," volala, "odměním tě za tvou odvahu." Pavel se cítil omámený, ale varování starších muže se mu v mysli ozývalo. I přesto, fascinován její krásou, krok za krokem se blížil k břehu.

Jakmile stál na okraji vody, Mária se usmála a jeho srdce se zlomilo. Všechno kolem se zdálo být zapomenuto. Vzala ho za ruku a vtáhla do vody, kde se mu zdálo, že se vznáší. Byla to podvodní říše, plná barevných ryb a podivných stvoření, ale to, co se mělo odehrát, se ukázalo jako past.

Jakmile se Pavel ponořil do vody, uvědomil si, že se nedokáže nadechnout. Voda se kolem něj stala těžkou a temnou, a rusalčina svůdnost se proměnila v něco jiného. Místo radosti cítil strach a zoufalství, když si uvědomil, že je v jejích spárech. Mária, poháněná touhou po jeho duši, se změnila na vábivé stvoření, jež pohltilo všechnu jeho naději.

Když Pavel bojoval o život, snažil se dostat zpět na povrch, ale rusalka ho držela silněji, než si kdy dokázal představit. "Neztrácej naději," šeptala mu do ucha, "tvoje duše je nyní moje a já ti dám vše, co si kdy přál." Ale Pavel, ztracený ve svých myšlenkách, cítil, jak se mu svět kolem rozpadá.

V okamžiku, kdy se vzdával, se mu na tváři objevila slza. Ta slza se propadla do hlubiny jezera a v ten okamžik se Mária na chvíli zastavila. Cítila v ní bolest, kterou sama prožívala. Na vteřinu zaváhala, ale její touha byla silnější. Tím, že ho nepustila, zpečetila nejen jeho osud, ale i ten svůj.

Pavel se propadl do temnoty a jeho křik se ztratil v hlubinách, zatímco Mária, se slzami v očích, ztratila část sebe. Její svůdnost a krása se staly jejími prokletím. Zůstala tam, na dně jezera, sama a osamělá, svázaná s dušemi všech těch, kteří se kdy odvážili následovat její volání. Její zpěv, nyní plný smutku a lítosti, se stále nesl vzduchem, varoval další a další muže před jejími srdcervoucími nástrahami.

A tak, zatímco se noční obloha znovu pokryla hvězdami, příběh Máriin byl vyprávěn dál. Místní lidé se o ní báli mluvit, a přesto každý večer, když měsíc osvětlil hladinu jezera, se z temnoty ozýval tajemný zpěv, který lákal a varoval.