Podložka pod myš - Sama na cizí planetě

Když se kapitánka Elara probudila, prvně si nebyla jista, zda ještě žije. Temná modř nad hlavou ji obklopovala jako nekonečný oceán, a horký vzduch, který jí příjemně svíral hruď, byl pro ni cizí a cizí. Vzpomněla si na to, jak se její loď, Odyssea, zřítila do atmosféry této neznámé planety, jako když paprsek světla narazí do temnoty.

Elara se postavila, její nohy zabubnovaly o tvrdou půdu, a roztáhla paže do stran, aby se ujistila, že je celá. Místo odpovědi jí nad hlavou zakroužili podivní ptáci se skleněnými křídly. Neměla ani potuchy, kde přesně je, ale vzduch byl těžký, plný pachů a zvuků, které byly ve vesmíru neznámé.

Přestože byla sama, cítila, jak ji obklopují bytosti, o nichž neměla ani tušení. Kde je posádka? Jaká síla ji odtáhla od její rodné planety? Odpovědi jí unikal, stejně jako písek mezi prsty.

S každým krokem, který udělala na podivném terénu, se jí zdálo, že se ztrácí v labyrintu svých vlastních myšlenek. Uprostřed prastarých stromů, které se tyčily do výšin, ji náhle obklopilo podivné ticho. Elara si uvědomila, že není jen fyzicky na cizí planetě; byla také sama v hlubinách své mysli. Otázky se jí vracely, jako ozvěny v opuštěné jeskyni. Kdo je? Co to znamená být člověkem?

Když se blížila k rozlehlému jezeru, které se lesklo jako tavené sklo, na okamžik se zastavila. Hladina vody se vlnila pod dotykem vítr a odrážela její vlastní podobu, ale její obličej byl zahalený v pochybnostech. Kdo je žena, kterou vidí? Je to kapitánka, která má odpovědnost za posádku? Nebo jen zbloudilá duše, která hledá smysl ve vesmíru, který je tak ohromující a chladný?

Když se pokusila dotknout vody, ucítila v srdci náhlý pocit ztráty. Ztráty rodiny, přátel, snů a nadějí. Byla sama, a nikdo ji neslyšel volat. Vzhlédla k obloze, kde se hvězdy zdály vzdálenější než kdy jindy. Hledala v nich odpovědi, ale všechno, co dostala, byla tma.

Náhle se ze šera vynořil obrys. Byl to stín, tvář, kterou si nedokázala představit. Přiblížil se k ní, a ačkoliv se na něj nemohla soustředit, jeho přítomnost byla stejně realitou jako jí samé. Cítila, jak se jí třesou kolena, když ho slyšela říkat: "Nehledej vnější svět, abys našla sebe."

Zavřela oči a snažila se vyprázdnit hlavu. Pomalu si uvědomila, že v hlubinách své osamělosti musí najít něco víc. Hledala sílu, aby se postavila sama sobě, aby se stala víc než jenom ztroskotanec na cizí planetě. Musela se vypořádat s démony, které s sebou nesla.

Když opět otevřela oči, stín zmizel, ale v ní se něco změnilo. Uvědomila si, že není sama. Byla tu, a to stačilo. Pohlédla na jezero, které odráželo slunce, a najednou jí to přišlo jako nový začátek.

Elara se otočila, vztyčila hlavu a kráčela dál, tentokrát s novým cílem. Na cizí planetě, kde byla sama, našla vnitřní sílu, která ji spojila s vesmírem. A i když nevěděla, co ji čeká, už to pro ni nebylo důležité. Samota se změnila na příležitost, na objevování nejen cizího světa, ale i sama sebe.