Podložka pod myš - Starý hřbitov

Bylo pozdní odpoledne, když se Jan rozhodl prozkoumat starý hřbitov na okraji města. Děti z jeho čtvrti vyprávěly o tom, jak je hřbitov prokletý, a jak se duše těch, kdo tu byli pohřbeni, nikdy nespokojily. Jan se ale na strašidelné příběhy díval s despektem. Nebál se, i když mu na zátylku pobíhal mráz.

Když prošel skrz rustikální bránu, hrobky se před ním rozprostřely jako umírající vojsko. Náhrobky, pokryté mechem a lišejníky, se tyčily k obloze jako umírající sloupy, a vítr jemně procházel mezi nimi, vytvářející zvuk, který zněl jako tichý nářek.

Jan se pomalu vydal na cestu, jeho kroky byly tlumené, ale to mu nedělalo starosti. Prozkoumal několik hrobů, věnoval pozornost nápisům, které vyprávěly příběhy lidí, kteří tu odpočívali. S každým krokem se však cítil podivněji. Jakoby ho někdo sledoval.

Zastavil se u jedné hrobky, na které stála jména, která neznal, ale která mu byla povědomá. „Anna Kovářová, 1892-1935,“ četl nahlas. Něco v něm se pohnulo. Cítil, jak mu na kůži naskakují husí kůže. Chtěl se otočit a odejít, ale pak zaslechl šepot. Nejasný, ale rozpoznatelný.

„Jan… Jan…“

Zamrkal a otočil se. Kolem něj se nic nenacházelo. Jen hroby a stromy, jejichž větve se chvěly ve větru. Jeho srdce začalo bít rychleji. „To není možné,“ mumlal si pro sebe. „Je to jen vítr.“

Ale pak to přišlo znovu, tentokrát silněji. „Jan… vrať se…“

Zaměnil pohled mezi hroby, zjišťoval, odkud ten hlas přichází. A pak, k jeho hrůze, spatřil slabý záblesk světla vycházející z jednoho z hrobů. Byl to hrob Anny Kovářové.

Jakmile se přiblížil, země pod ním se náhle začala chvět. Jan spadl na kolena a cítil, jak se mu všechno kolem rozostřuje. Ze hrobu se začal vynořovat oblak šedivého kouře, který nabýval tvaru postavy. Byl to stín, jehož rysy byly nejasné, ale oči… ty byly jasně viditelné, a procházely mu přímo do duše.

„Proč jsi sem přišel?“ zeptal se stín, jeho hlas zněl jako kombinace šepotu a zlomeného srdce.

Jan se pokusil vstát, ale nohy mu odmítaly poslouchat. „Já… já jsem jen zvědavý,“ odpověděl třesoucím se hlasem. „Nic víc…“

„Zvítězil jsi nad strachem, ale nezapomeň, že každý hrob skrývá příběh,“ pravil stín, a jeho pohled byl teď plný smutku. „Anna… nikdy nenašla klid. Byla jsem zrazena a zapomenuta.“

Jan cítil, jak ho zahaluje chlad, který mu prorážel do morku kostí. „Co ode mě chceš?“ zeptal se.

„Chci, aby sis pamatoval,“ zašeptal stín. „Aby ses bál opomíjení. Protože to, co zapomeneš, se jednoho dne vrátí… Aby tě to vzalo sebou.“

V ten moment se země pod Janem otevřela, a on byl pohlcen do temné propasti. Jeho křik se ztrácel ve vzduchu, zatímco se kolem něj vznášely šedé stíny. Janovi se zdálo, že slyší slabé výkřiky tisíců duší, které žádaly o spravedlnost, o uznání.

Když se tma konečně rozplynula, stál na hřbitově sám. Všechno vypadalo normálně, jakoby se nic nestalo. Ale něco se v něm změnilo. Věděl, že hřbitov není jen místo odpočinku; je to místo vzpomínek, a zapomenutí je mnohem horší než smrt.

S tichým vydechnutím se Jan obrátil a odešel. Ale už se nikdy nevrátil. A ti, kdo přišli po něm, slyšeli šepoty, které varovaly před tím, co leží pod povrchem, v temnotě, a co čeká na to, až bude znovu vzpomenuto.