Podložka pod myš - Stvoření Frankensteinovo

Noc byla chladná a temná, měsíční světlo se prolínalo s hustou mlhou, která obklopovala opuštěnou laboratoř. Doktor Viktor Frankenstein, zoufalý a posedlý, stál nad stříbrným stolem, na kterém leželo jeho nejnovější a nejodvážnější dílo. Po letech studia, experimentování a obětování všeho, co měl, se konečně dostal k okamžiku, na který čekal.

Na stole leželo tělo, které skládal z částí jiných lidí, které mu osud přivedl do cesty. Jeho oči byly zavřené, jeho pleť šedivá a studená, ale doktor Frankenstein věděl, že to, co měl na dosah, by mohlo změnit samotnou podstatu lidského života. Cítil, jak mu srdce buší vzrušením, a zároveň i strachem. Tímto činem překročil hranici mezi životem a smrtí, ať už si byl jakkoli jistý svým úmyslem.

V té chvíli zvedl ruce k nebi, jeho prsty se třásly, když pronášel zaříkávací slova, která si pečlivě připravil. Ve vzduchu bylo cítit napětí, jako by sama příroda zadržovala dech. Náhle se ozval hromový úder, a blesk zasáhl laboratoř. Doktor s hrůzou sledoval, jak se jeho stvoření naplnilo jiskrami energie.

Tělo se začalo pohybovat. Nejdřív slabě, pak s narůstající silou. Doktor s nádechem očekávání přistoupil blíž, když se stvoření posadilo, jeho prázdné oči se otevřely a upřely se na něj. Bylo to, jako by se dívání do hluboké temnoty. Viktor pocítil děsivou nejistotu.

„Kdo jsem?“ zaskuhral hluboký, rozrušený hlas.

„Ty jsi… můj výtvor,“ odpověděl doktor, přičemž v jeho hlase zaznělo povýšení i strach.

Stvoření se podívalo na své znetvořené tělo, které zrcadlilo utrpení mnoha duší, a s každým pohybem vzbuzovalo v doktorovi stále větší hrůzu. „Proč jsi mě stvořil? Co ode mě očekáváš?“

„Očekávám…“ Viktor na chvíli zaváhal. „Očekávám, že mi pomůžeš pochopit, co to znamená být živý.“

Stvoření se na chvíli odmlčelo, jeho myšlenky se zdály být roztržené jako kusy těla, z nichž bylo složeno. „Život? Já nejsem živý! Jsem pouhý zbytek, stvoření z bolesti a smrti!“

Doktor se snažil skrýt svou paniku. „Ne, jsi víc, než jen zbytek. Jsi šance na nový začátek!“

„Nový začátek?“ Stvoření se zvedlo na nohy, zdálo se, že sílí. „Ty nevíš, co to obnáší. Co to znamená žít sám v temnotě, když ti byla odebrána volba?“

„Můžeme to změnit! Můžeme společně prozkoumat svět!“

V té chvíli, jakoby se ve vzduchu zvedl vítr, stvoření se rozkročilo, jeho silueta se tyčila nad doktorem. „A co z tebe, doktore? Jsi připraven nést následky svých činů? Jsi připraven čelit svému stvoření?“

Doktor ucítil, jak ho obklopuje tma, a v jeho srdci se začala rodit hrůza. „Co… co to chceš říct?“

Stvoření se k němu přiblížilo, jeho oči se blýskaly jako oheň v noci. „Jaká je cena za život? Jaká je cena za moc, kterou jsi vzal, aniž bys ji plně pochopil?“

Na tohle Viktor nebyl připraven. Stvoření se k němu naklonilo, a vzduch mezi nimi byl plný napětí. V tu chvíli se ozvalo křupnutí, jak se stvoření přitáhlo k doktorově hrudi. Srdce mu bušilo, adrenalin mu koloval v žilách.

A pak, než stihl říct další slovo, stvoření zašeptalo: „Kdo skutečně ovládá život?“

Náhle se ozval hromový úder a laboratoř se zahalila do tmy. Viktor viděl pouze záblesky světla a slyšel zvuky, jak se jeho stvoření snaží osvobodit z jeho moci. Vzduch se naplnil smíšenými emocemi – strachem, zoufalstvím, ale také jakousi podivnou nadějí.

A pak, jako by se sám svět rozpadl, zavřely se dveře laboratoře. Vzduch se zahustil, a zbytky jiskřící energie naplnily místnost. Viktor, osamělý ve svém stvoření, byl postaven před otázku, na kterou neměl odpověď.

Kdo vlastně stvořil koho? A jaké důsledky budou mít jeho činy?

V tu chvíli, když se tma rozprostřela a zvuky ustaly, zůstala laboratoř v tichu. Světlo v oknech zhaslo a Viktor stál sám, jako prázdný přízrak, zatímco jeho stvoření se ztratilo v temnotě. Kde teď je? A co se s ním stane dál?

Na tyto otázky již neexistovaly odpovědi.