Podložka pod myš - Sukuba 02

V malé vesnici, obklopené temnými lesy a zasněženými horami, kolovaly příběhy o tajemné sukubě, která sváděla muže do náruče smrti. Každou noc, když měsíc vystoupil na oblohu, se na okraji vesnice objevoval podivný svit. Obyvatelé se vyhýbali tomu místu, ale zvědavost některých mužů je nakonec přivedla k osudovému rozhodnutí.

Jednou z těchto obětí byl mladý kovář jménem Alaric. Byl silný a urostlý, ale srdce měl prázdné. Jeho milá, která mu slibovala lásku na věky, jej opustila pro bohatého kupce. Zklamaný a osamělý, Alaric se rozhodl, že se vydá na procházku do lesa, kde slyšel, že sukuba hledá své další oběti.

Když dorazil na místo, přivítal ho chladný vítr a podivná vůně květin, která mu připadala jako lákavé kouzlo. Najednou se z temnoty vynořila postava – byla to sukuba. Měla dlouhé, temné vlasy, které se leskly jako noc, a oči, které vypadaly jako dva rudé drahokamy.

„Kde jsi, mé srdce touží,“ zašeptala svůdně. „Pojď blíž, Alaricu. Proč se trápíš?“

„Hledám útěchu,“ odpověděl nervózně. Jeho hlas byl slabý, ale byl si vědom rizika, které tím podstupoval.

„Mohu ti dát víc, než si dokážeš představit,“ pokračovala sukuba, krok za krokem se k němu přibližovala. „Mám moc, která ti vrátí vše, co jsi ztratil. Stačí, když mi dáš to, co mám ráda – tvou duši.“

Alaric pocítil, jak se mu sevřelo srdce. V touze po lásce a po útěše zaváhal. „A co za to dostanu?“

„Můj dotyk, můj polibek. Budeš žít věčně v rozkoši, daleko od bolesti, která tě mučila. Já ti dám sílu, o které jsi nikdy nesnil,“ usmála se a v očích jí zajiskřilo.

Alaric se snažil uvažovat. V jeho mysli se mísily obrazy lásky a ztráty, a touha po útěše byla silnější než jakýkoli rozum. Ale vzpomínka na jeho milou, kterou ztratil, ho donutila se zastavit.

„Nechci umřít,“ prohlásil nakonec s třesoucím se hlasem.

Sukuba se zastavila a její úsměv se rozplynul. „Myslel jsi, že můžeš mít obojí? Lásku a život? Já ti nabízím cestu. A ty ji odmítáš?“

„Nejde mi o to, co nabízíš. Jde mi o to, co ztrácím,“ odpověděl s odhodláním. „Nechci, abych byl tvou hračkou. Chci svou svobodu.“

Sukuba se rozesmála, ale její smích byl chladný jako led. „Myslíš si, že tvá svoboda tě ochrání? V tomto světě není místo pro slabé. Kdo jiný by ti dal to, co já?“

Alaric se postavil rovně. „Možná nejsem silný, ale mám sílu odolat tvému kouzlu.“

Sukuba mu s údivem hleděla do očí. Její zlý úsměv se změnil na výraz zklamání. „Pokud se rozhodneš, že se vzdáš toho, co ti nabízím, pak si už nikdy nebudeme navzájem blízcí.“

S těmito slovy se sukuba obrátila a pomalu se stáhla do temnoty lesa, její postava se rozplynula jako kouř. Alaric zůstal osamělý, ale v jeho srdci byla jistota. Nechtěl být dalším nástrojem v rukou někoho jiného.

Když se vrátil do vesnice, cítil se osvěžený. Jeho ztracená láska nemohla být nahrazena žádnou mocí, ať už byla jakákoli. Ale vzpomínka na sukubu zůstala v jeho mysli. Bylo jasné, že pro ni bude těžké uniknout, pokud by se rozhodla vrátit.

Měsíční svit osvětlil jeho cestu domů, ale věděl, že jeho rozhodnutí přineslo nejen svobodu, ale i možnou hrozbu. A tak zůstal ve střehu, protože věděl, že sukuba se může vrátit a jejím pokoušením se může stát každý. Kdo ví, kolik dalších duší se ocitne ve stejném pokušení jako on?