Podložka pod myš - Titán

Na vzdálené planetě, obklopené prsteny z ledových částic a prachu, se tyčila obrovská hora, jejíž vrchol ztrácel kontury ve tmě. V podhůří, kde se pozemské vědy a technologie snažily překonat přírodní překážky, stáli vědci z expedice Orion. Byli na místě, kde se podle analýz mělo nacházet něco mimořádného – titán, stvoření z cizího světa, jehož existence byla zpochybňována i těmi nejodvážnějšími teoretiky.

Podle záznamů, které dorazily na Zemi, mělo toto stvoření ocelovou kůži a obří ocas, který byl schopen způsobit zkázu na desítky kilometrů. Dole v údolí, u boku hory, se týmu podařilo najít stopy obřích nohou a vyvřelé kameny, které jasně naznačovaly, že něco velmi velkého se blíží.

Noc byla klidná, ale vzduch byl naplněn napětím. Oheň ve středu tábora praskal a stíny tančily kolem vědců, kteří sledovali oblohu. Všichni cítili, že se něco blíží. A pak, jako by se země začala otřásat, ozval se hromový zvuk. Všichni se otočili k údolí.

Z temnoty vystoupil titán. Jeho ocelová kůže odrážela slabé světlo hvězd, jako by byl vyroben z kusů noci samotné. Ocas, dlouhý a mocný, se vznášel nad zemí, jakoby se chystal k útoku. Vědci stáli v úžasu, naprosto fascinováni tímto stvořením, ale zároveň se v nich probudil instinkt k přežití.

Titán pomalu přecházel přes údolí, každý krok vyvolával otřesy, které rozvibrovaly vzduch. Jeho oči, hluboké a temné, se zdály být plné tajemství. Najednou se zastavil a jeho pohled se zaměřil na tábor.

„Je to… živé?“ zašeptal jeden z vědců, téměř omráčený jeho majestátem.

Druhý, s kamerou v ruce, začal natáčet. „Musíme to zachytit, tohle je historický okamžik!“

Ale než stihli cokoli udělat, titán pohnul ocasem, který zasvištěl vzduchem jako blesk. Tým se vrhl na zem, zatímco zbytek tábořiště byl rozmetán do vzduchu. Kameny, vybavení a plameny se vznesly, a s nimi i chaos.

Když se prach usadil, vědci se opatrně postavili. Titán stál na místě, zřejmě neochvějný, a v jeho očích bylo možné spatřit rozporuplné pocity. Nevyhlížel jako hrozba, ale spíše jako bytost, která byla zmatená svým okolím, jako by byla sama ve světě, který ji nechtěl.

Jeden z vědců, Robert, se odvážil udělat krok vpřed. „Nemusíš se bát!“ zvolal, jeho hlas zněl tichounce, jakoby si nebyl jistý, zda ho titán slyší. „Nejsme tví nepřátelé!“

Titán se naklonil, jeho ocas visel jako hrozba, ale zároveň s náznakem zvědavosti. Robertovy oči se střetly s titánovými a v tom okamžiku se zdálo, že čas se zastavil. Možná to bylo spojení, které žádná technologie nemohla reprodukovat, nebo snad porozumění, které překračovalo jazyk.

Ale než stačili cokoliv říct, titán zahřměl. Jeho hlas zněl jako bouře, a vzduch kolem nich se naplnil energií. Robert se otočil k ostatním. „Musíme mu ukázat, že nejsme hrozba!“

A jak se snažili vyjádřit svou neškodnost, titán náhle zvedl ocas a připravil se k dalšímu kroku. Děs v očích jeho kolegů se mísil s nadějí. Co se stane, když je titán napadne? Mohou je zabít? Nebo je zachrání?

V tom okamžiku se titán zastavil. Jeho tělo se napjalo, jakoby váhal. Konečně, po několika napjatých vteřinách, opět vztyčil hlavu a jeho pohled se upřel na Robertovy ruce, které byly roztažené, jakoby žádaly o přátelství.

Jak se pohnul vpřed, jeho obrovský stín zakryl celý tábor. Zda šlo o neúmyslnou hrozbu nebo o naději, zůstávalo nejasné. Všichni vědci, s obavami a očekáváním, čekali na jeho rozhodnutí.

A zatímco se titán přibližoval, Robert cítil, že tento okamžik se zapíše do historie, buď jako začátek nové éry, nebo jako konec lidské existence. Jaké bylo jeho rozhodnutí? Jak se jejich osudy spojily? Zůstávalo tajemstvím, které teď viselo ve vzduchu, stejně jako prach a naděje.

Když titán zavřel oči, v jeho nitru se začalo něco formovat. A jakékoliv rozhodnutí, které učinil, zůstalo otevřené – co se stane příště, zůstávalo v tajemství, které se skrývalo v hlubinách vesmíru.