Podložka pod myš - UFO

Byla tichá letní noc, vzduch voněl jehličím a lehký vánek si pohrával s listím stromů. Petr seděl na staré dřevěné lavičce na okraji lesa, kousek za malou vesnicí, kam často chodil přemýšlet. Tohle místo bylo jeho útočištěm, kde se mohl ztratit v tichu a oddávat se svým myšlenkám.

Dnes se však něco zdálo být jinak. Obloha byla podivně klidná, ani hvězdy neblikaly jako obvykle. Petr si toho všiml, když zvedl oči ke hvězdnému nebi. Najednou ho přepadl zvláštní pocit, jako by ho někdo sledoval.

Z lesního okraje se začalo šířit tlumené, slabé světlo, které nemělo žádný zřejmý zdroj. Petr se postavil a pomalu se vydal ke stromům. Čím blíž k lesu šel, tím intenzivněji světlo zářilo. Stromy vypadaly, jako by se kolem nich točilo, a vzduch byl nabitý elektrizujícím napětím.

A pak to uviděl – nad vrcholky stromů, několik desítek metrů nad zemí, se vznášel objekt, který vypadal, jako by nepocházel z tohoto světa. Kovově lesklý povrch se mihotal a měnil barvy. Byl tvarován do dokonalého kruhu, bez jakýchkoli oken či známek pohybu. Jen ticho, jako by pohltilo vše kolem.

Petr se nemohl pohnout. Cítil, jak se jeho tělo chvěje, ale nebyl schopen ani křičet, ani utéct. Něco v jeho hlavě mu říkalo, že tohle není sen. Objekt se pomalu snesl níže, a jak se přibližoval, jeho světla zesílila a obklopila ho. Celá krajina byla osvětlena bledým, nadpřirozeným světlem.

V tu chvíli ucítil v hlavě zvláštní tlak. Bylo to jako tiché volání, ne slovy, ale pocity. Sdělení, které mu do mysli proniklo s jasností, kterou nikdy předtím nepoznal. „Přišli jsme se podívat. Nejsi sám.“

Petr se rozhlédl kolem sebe, jako by hledal někoho, kdo by mohl také vidět to, co on. Ale nikdo jiný tam nebyl. Byl to jen on, záhadný objekt a to podivné ticho.

Náhle objekt začal stoupat. V okamžiku zmizel v noci, zanechávajíc za sebou jen tichou prázdnotu. Petr stál na místě, dýchal zrychleně a pokoušel se pochopit, co se právě stalo. Ale v jeho mysli se stále opakovala ta jedna myšlenka: „Nejsi sám.“

Zvedl pohled k nebi, které opět zaplnily hvězdy. Ale bylo něco jiného. Co když právě teď, někde vysoko nad ním, tam stále jsou? Co když čekají?

A nebo co když už nikdy neodešli?