Podložka pod myš - Úkryt v jeskyni

Bouře zuřila venku, její hromobití se odráželo od skal, zatímco prudký vítr hnal déšť v ostrých proudech. Všude byla jen tma a voda. Anna našla úkryt v jeskyni, na kterou náhodou narazila během úprku před nepředvídatelným živlem. Sotva se dovlekla dovnitř, těžce dýchajíc, s promočeným oblečením přilepeným k tělu. Jeskyně byla hluboká, a jak se nořila dál do jejího nitra, vzduch kolem se ochladil a ticho se zdálo ještě tíživější než venkovní řev bouře.

Opřela se o vlhkou stěnu a zhluboka oddechovala. Kolem ní se prostíral prostor naplněný černočernou tmou, do které neproniklo ani světlo blesků venku. Rozsvítila baterku, jejíž kužel světla osvětlil hrubé kamenné stěny pokryté lišejníkem a mechovými skvrnami. Bylo tam ticho, které ji obklopovalo jako těžká mlha, a ani kapky vody padající ze stropu na kamennou podlahu neudělaly tu atmosféru méně skličující.

Anna se posadila na studený kámen a natáhla unavené nohy. Baterkou přejela po stěnách, až narazila na něco zvláštního. Stěna v jedné části byla pokryta zvláštními rytinami. Obrázky, tvary a symboly, které nedokázala rozpoznat. Působily starobyle, jako kdyby je kdosi vytesal před mnoha staletími. Přitáhly její pozornost.

Anna vstala a pomalu se přiblížila k vytesaným obrazům. Záhy zjistila, že to nejsou jen náhodné značky – byly to postavy, tváře a podivné bytosti. Některé vypadaly jako lidé, jiné byly tak bizarní, že se jí z nich ježily vlasy na zátylku. Zírala na jeden zvlášť neobvyklý obraz – obrys postavy, s rukama roztaženýma, jako by ji vítal nebo volal dál do hlubin jeskyně.

Najednou z hlubin jeskyně zaslechla zvuk. Tiché, ale zřetelné kroky. Ztuhla. Napjatě naslouchala, ale kroky nepřestávaly. Svítilna v její ruce se zachvěla, když světlo kuželu proniklo dál do jeskyně, kde se stíny zdály tančit a pohybovat se samy od sebe.

„Je tam někdo?“ zavolala slabě, ale její hlas se ztratil v ozvěnách.

Kroky se přibližovaly. A teď už nebyly jen jedny. Znělo to, jako by tam někde hluboko v jeskyni bylo více postav. Nebo něco jiného? Zmatená a vyděšená se začala ohlížet po ústupu, ale vchod byl teď zahalen černočernou tmou.

Zastavila se. Možná, že to byly jen ozvěny jejích vlastních kroků? Možná bouře venku způsobila nějaké zkreslení zvuku?

Ale pak, s baterkou namířenou před sebe, viděla, jak se ve tmě cosi mihlo. Postava. Široká, zkroucená a vysoká. Byla tam jen na okamžik, ale její silueta se zaryla do Anny jako ledová dýka. Nebyla sama.

Úzkost jí sevřela hrdlo a svět kolem začal splývat v nejasné obrysy, jen tma a kroky, které se přibližovaly stále blíž. Tma ji začínala pohlcovat.

Náhle se z hlubin ozval hlas. Nízký, hrdelní a děsivý.

„Vítej,“ šeptal.

Anna stála nehybně, srdce jí bušilo jako o závod. A v té chvíli pochopila, že zpátky už cesta nevede.