Měsíc se odrážel na hladině tůně, stříbřitý svit klouzal po jejím povrchu jako tichý, prchavý dech. Lekníny, bílé a rozkvetlé, se pomalu vznášely na vodě, jejich okvětní lístky lehce šuměly pod větrem, který se sem dostal skrze hustý les.
Dívka stála na břehu. Její bosé nohy se lehce zabořily do měkké země pokryté mechem, zatímco oči nepřestávaly sledovat tůň. Něco ji k ní táhlo, jakoby volání, které slyšela jen ona sama. Vzduch kolem byl naplněn zvláštním klidem, až na ten šepot, který přicházel z hlubin.
Už celé týdny sem chodila. Pokaždé v noci, kdy měsíční světlo tančilo na hladině. Její rodiče ji varovali, aby nechodila k tůni po setmění, prý v ní kdysi zmizeli lidé. Ale ona nemohla odolat – byla to záhada, které musela přijít na kloub.
Té noci se rozhodla jít dál než obvykle. Shodila ze sebe lehký plášť a udělala první krok do vody. Lekníny se kolem ní rozestoupily, jak vklouzla do tůně, voda studená a hluboká. Pomalu se ponořovala až po kolena, poté po pas, a nakonec už se jen její dlouhé, tmavé vlasy třpytily na hladině.
Cítila pod sebou něco měkkého, jako kdyby dno pod jejími nohami bylo obaleno něčím živým. Náhle se voda začala zvedat, hladina vířila, jakoby tůň ožívala. Lekníny se kolem ní začaly otáčet ve spirále, jakoby tančily v neviditelném proudu, a tichý šepot zesílil.
„Pojď blíž...“ zašeptal hlas, přicházející ze všech stran.
Dívka zůstala nehybně stát. Voda jí sahala až po krk, ale ona necítila strach, jen zvláštní pocit očekávání. Zhluboka se nadechla a ponořila se úplně.
Hladina se uklidnila. Lekníny se vrátily na svá místa, jako by se nikdy nic nestalo. Jen měsíční světlo dál tančilo po tůni, a voda zůstala tichá a klidná.
Ráno přišel starý muž, který žil na kraji lesa. Pozoroval tůň, stejně jako každý den. Místní muži ho varovali, že tam nemá chodit, že tůň je prokletá, ale on neodolal.
Zastavil se na břehu a zamyšleně hleděl na hladinu, kde mezi lekníny plavalo cosi zvláštního. Voda byla klidná, ale v tůni se cosi zablesklo – záblesk světla, pohyb, něco pod hladinou. Přimhouřil oči.
A pak uviděl, jak se na okamžik zpod leknínů vynořila ruka. Nejasná, bledá a tichá, jako by zvala, aby přišel blíž.
Muž zaváhal. Věděl, že by měl utéct. Ale něco ho stále táhlo k vodě.
Zůstal stát na místě, neschopen se rozhodnout.
Koneckonců, kdo by odolal volání tůně?
