Podložka pod myš - Válka světů 01

Nebe nad městem zčernalo. Obrovské stíny cizích lodí visely v atmosféře, nehybné a tiché, jako temní poslové zkázy. Každý den přinášely smrt, chaos a zmatek. Lidé se schovávali v rozpadlých budovách, ztrápení neustálými útoky. Během měsíců od jejich příchodu byla veškerá komunikace se světem přerušena. Byli tu sami, bez spojenců, jen s pocitem, že tento boj nemohou vyhrát.

Na vrcholu zřícené budovy stál muž – jeden z posledních vojáků odporu, který zbyl. Jeho jméno už ztratilo význam, stejně jako tituly a hodnosti, které kdysi nosil. Teď to byl jen přeživší, který se stále držel naděje. V ruce pevně svíral zbraň, zatímco jeho oči pozorovaly oblohu, kde se jako temní bohové vznášely lodě vetřelců.

Země se otřásla a v dálce se ozval hřmot. Další město padlo. Muž tiše zaklel. Všechny pokusy o protiútoky selhaly. Lidé, stroje, vše se zdálo bezmocné proti těmto vetřelcům, jejichž technologie překonávala lidské chápaní.

Jedno bylo jisté: lidé nemohli čekat na zázrak. Připravoval se na poslední zoufalý útok. Vysílačka u jeho pasu zapraskala. "Tady Alfa, jsi připraven? Je to teď nebo nikdy."

Muž se podíval dolů na ruiny. Zbytky civilizace, které kdysi budovali s nadějí v budoucnost, se teď topily v popelu. Přes všechny ztráty, přes všechen strach a bolest, věděl, že neexistuje jiná možnost než bojovat.

„Připraven,“ odpověděl. Jeho hlas zněl chladně, ale pod ním bublal zoufalý vztek. Vztek, který cítil každý přeživší, kdo viděl své blízké padnout a své město zmizet pod sutinami.

Vetřelci znovu zaútočili. Obloha se rozsvítila jasnými paprsky ničivé energie. Z jejich lodí vyšlehl smrtící paprsek, pohlcující všechno, co se nacházelo v jeho cestě. Výbuch otřásl zemí a vlny horka dopadly na muže, který stál na budově a sledoval, jak zbytek jeho jednotky zmizel v ohnivém infernu.

Nezbývalo nic jiného než zoufalý plán: dostat se na palubu jedné z jejich lodí a zasadit úder přímo do jejich srdce. Věděl, že šance na přežití byla mizivá. Ale když už bylo všechno ztraceno, i ten nejmenší kousek naděje měl smysl.

Z černého nebe sestoupila další loď. Byla větší než ostatní, její tvary byly ostré, neznámé, jakoby z jiného světa. Muž se připravil na poslední skok do neznáma.

V ten moment se něco změnilo. Obloha, která byla tak dlouho potemnělá, najednou proťal blesk, a loď nad ním se začala otřásat. Vetřelci zpomalili, jejich stroje jako by se poprvé zastavily.

„Co se děje?“ pomyslel si muž a na okamžik zaváhal. Než se mohl rozhodnout, nebe se rozjasnilo a před ním se objevilo cosi obrovského, jako silueta, která proťala prostor i čas.

Byl to signál, konec, nebo snad začátek?