Podložka pod myš - Válka světů 02

Dny už dávno přestaly mít smysl. Nebe nad zemí bylo zahaleno šedým prachem, zbytky po výbuších, a slunce, pokud ještě existovalo, se skrývalo za neprostupnou clonou mraků. Lidé se stáhli hluboko pod zem, kde jedině ještě zůstala naděje na přežití – pokud to vůbec naděje byla.

Sara seděla na okraji improvizovaného tábora, uprostřed rozlehlého podzemního bunkru. Ticho bylo tísnivé, občas rušené jen vzdálenými zvuky pohybu. Měla na sobě starý uniformní kabát, který už dávno ztratil svůj původní lesk. Uvnitř bunkru žilo sotva několik stovek přeživších, zbytky někdejší civilizace, která kdysi pyšně vzhlížela k hvězdám.

Když „oni“ přišli, nebylo varování. Lodě se objevily na nebi, tiše, s jistotou, že není co ztratit. Jejich stroje začaly rozsévat zkázu, ničit města, požírat zemi. Co začalo jako několik neznámých objektů, se proměnilo ve válku, kterou lidstvo nečekalo a na kterou nebylo připravené. Nikdo neznal důvod invaze. Nebyla žádná komunikace, žádné požadavky, žádná výstraha. Byla to čistá, chladná destrukce.

Sara svírala v ruce starý, opotřebovaný přívěsek. Patřil její sestře. Ta byla jednou z prvních obětí. Pamatovala si ten den, jako by to bylo včera. Běželi spolu městskými ulicemi, když z nebe zasáhl první paprsek. Ulice se proměnila v ohnivou propast a ona už svou sestru nikdy nespatřila. Zbyl jen ten přívěsek.

Zvuk kročejů narušil její vzpomínky. Velitel přišel, obličej měl strhaný a oči podlité krví. „Sara,“ oslovil ji, „je čas.“

Nebylo potřeba vysvětlovat. Tohle byl poslední pokus. Věděli, že boj je prohraný, že Země už nikdy nebude taková, jakou ji znali. Ale zbývala poslední zbraň – stará experimentální technologie, kterou nikdo nevěřil, že bude fungovat. A pokud by selhala, nebyla by ani příležitost litovat.

Velitel jí podal malou kovovou schránku. Uvnitř byla klíčová součást pro spuštění zbraně, ukrytá v hloubi podzemí. Sara byla jediná, kdo znal cestu do nejhlubších částí bunkru, kde se zbraň ukrývala.

„Jestli to neuděláš ty,“ řekl velitel tiše, „nebude už nikdo jiný.“

Sara přikývla, ale necítila žádný strach, jen chladný smutek. Vydala se hluboko do temných chodeb, kde světlo bylo vzácné a vzduch těžký. Cesta byla dlouhá a plná rozbitých zařízení, která kdysi udržovala bunkr v chodu.

Když konečně dorazila k obří kovové komoře, přístroj tam stál jako němý svědek lidského zoufalství. Byl mohutný, složený z ocelových plátů a chapadel trčících do všech stran. Zbraň, která mohla být poslední nadějí, nebo jen další bezcenný kus šrotu.

Sara zasunula klíč do slotu. S hlasitým cvaknutím se mechanismus oživil. Ocelové chapadla se začala pomalu pohybovat, vrčení strojů zesílilo a celá komora se třásla, jako by v ní dřímal spící obr. Na obrazovce před ní se objevily rudé kontrolky.

„Spustit?“ otázala se sama sebe nahlas, jako by hledala odpověď někde mimo sebe.

Venku ve světě už nezbylo nic. Města byla srovnaná se zemí, nebe trvale zakryto, život se proměnil v neustálý boj o přežití. Možná, že už nebylo co zachránit. Ale co když? Co když tahle zbraň byla tím posledním, co mohlo zvrátit rovnováhu?

Zhluboka se nadechla a stiskla tlačítko.

Mechanismus se rozběhl, stroje začaly hučet a celé místo se otřásalo pod náporem energie. Světlo v komoře začalo zářit jasněji, když v tom se vše kolem ní zablesklo – ostré světlo zaplavilo celou místnost.

A pak…

Ticho.

Sara otevřela oči, ale svět kolem ní byl jiný. Barvy byly zvláštní, zkreslené, jako by svět ztratil svou skutečnost. Byla sama, nebo jí něco sledovalo z temnoty?