Podložka pod myš - Valkýra

Ve zlatavém světle zapadajícího slunce se nad širou plání nesl tichý šum větru, který si pohrával s čerstvě padlými listy. Na horizontu, kde se nebe setkávalo s zemí, stála silueta postavy na vrcholu starého kopce, zdobeného kamennými sloupy a zpola zborcenými obelisky. Na zádech jí vlál plášť, zdobený pírky vran, a její postava, zahalená v těžkém zbroji, vypadala jako stín z dávné minulosti.

Valkýra, vyslaná samotnými bohy, se skláněla nad tělem padlého válečníka. Její oči, chladné a jasné, studovaly jeho nehybné rysy, jeho krví zbrocený meč, který stále svíral ve své ruce. V její tváři nebyla žádná lítost, žádný smutek – jen chladná povinnost.

„Je tvůj čas,“ zašeptala, hlasem tichým jako vítr, který nesl její slova.

Válečník, zkrvavený a unavený po nekonečné bitvě, pohlédl na ni. Jeho oči byly matné, ale stále v nich bylo něco živého – naděje, že se jeho boj přece jen nestal bezcenným. Věděl, kdo je ona žena, která stála před ním. Byla to poselkyně smrti, a zároveň strážkyně života. Jeho činy, jeho bitva, ho přivedly na toto místo.

„Jsem připraven,“ vydechl válečník, s posledními zbytky sil.

Valkýra přikývla a pozvedla svůj meč, jenž zářil v záři posledních slunečních paprsků. „Tvé místo mezi hrdiny čeká. Poletíš se mnou do Valhally.“

Ale v ten okamžik, kdy se její meč blížil k jeho srdci, aby ho osvobodila z tělesného utrpení a přenesla do síní bohů, zastavila se. Něco jí zadrželo. Měla pocit, že jí cosi ruší, nepatrný šepot z jiného světa.

Najednou se nebe zatáhlo. Temné mraky, dříve neviděné, začaly rychle plout oblohou a slunce zmizelo za nimi. Země pod nimi se začala třást, jakoby se příroda sama bouřila proti tomuto osudu.

Valkýra svraštila čelo a ohlédla se, jako by něco vycítila. Z daleka k ní doléhal dunivý zvuk, hluboký a zlověstný. Ten zvuk jí nebyl neznámý, a přece se zdál jiný, zkažený. Jako by přicházel odjinud, z míst, kam bohové nevidí.

„Co se děje?“ zašeptal válečník, jeho hlas plný nejistoty. Jeho osud měl být jasný, a teď byl znovu v mlze.

Valkýra zvedla oči k temnému nebi, jakoby očekávala odpověď. Ale nebe mlčelo. Vítr ustal, listy se zastavily a svět náhle ztichl. Něco se změnilo.

Váhala. Co se změnilo v osudu tohoto muže? Její povinnost byla jasná, a přesto něco bránilo tomu, aby dokončila svůj úkol. Jako by to, co se mělo stát, bylo jinak.

„Není ještě konec,“ zamumlala si pod nos a ustoupila. Své rozhodnutí si nechá pro sebe – zatím.

Z nebe zahřmělo.