Vítr se proháněl mezi větvemi starých stromů, jejichž holé větve škrábaly o okna jako kostlivé prsty. Stará opuštěná vila stála uprostřed pustiny, zapomenutá a pohlcená temnotou. Byla to ta noc, kdy město pod ní zalila mlha, a nikdo se neodvážil vyjít ven. Nikdo, kromě něj.
Vladimir, oblečen v tmavý plášť, stál v rozbitém pokoji a pohlížel do prázdna. Jeho kůže byla bledá jako měsíc, který na okamžik vykoukl zpoza těžkých mraků, a jeho oči zářily temně rudým světlem. Dlouhá léta v tomto světě, nekonečný koloběh nocí, kdy touha po krvi zůstávala nenaplněna, z něj udělala stín. Upír. Stále hladový, stále zoufalý.
Noc už byla stará, a on cítil její tíhu na svých ramenou. Dnes byl jiný pocit, jakési zvláštní napětí ve vzduchu. Něco viselo v té mlze, cosi neklidného, jako by temnota sama šeptala.
Zvenku se ozval tichý krok. Tak tichý, že ho sotva zaznamenal, ale pro jeho bystré smysly to bylo hlasité jako výstřel. Otočil se, jeho pohled ztuhnul. Dveře vrzly. Někdo přišel.
„Kdo jsi?“ zasyčel, jeho hlas byl hluboký a chladný, plný věků a utrpení.
Dveře se pomalu otevřely a do pokoje vstoupila žena. Měla na sobě černé šaty, které se vlnily jako stíny samy, a její tvář byla stejně bledá jako jeho. Její oči zářily temně modře, ale v jejich hloubce byl klid, mrazivý a děsivý.
„Ty víš, kdo jsem,“ řekla tichým hlasem, který však pronikl jeho myslí jako nůž. „Přišla jsem pro tebe.“
Vladimir udělal krok dozadu, jeho dlouhé prsty sevřely rám starého křesla. „Jsem nesmrtelný,“ procedil mezi zuby, jeho hlas však ztratil svou jistotu. „Nic mě nemůže zastavit.“
„Nic?“ zeptala se žena s jemným úsměvem, který nebyl ani vřelý, ani chladný – jen prázdný. „Jsi si jistý, že smrt je jediná věc, které se bojíš?“
Vladimir pocítil mrazivý záchvěv, jak se k němu pomalu přibližovala. Neuhýbal pohledem, ale cosi v jejích očích ho pronikalo hlouběji než jakákoliv zbraň. Byla jiná. Nebyla jen dalším lovcem, ani ne obyčejná smrtelnice.
„Co jsi?“ vydechl, jeho hlas teď plný zoufalství.
Žena se zastavila jen kousek od něj. „Jsem začátek i konec. Jsem stín, který tě celou dobu sledoval. Jsem to, čemu neunikneš.“
Vladimir na okamžik zavřel oči, v jeho hlavě se mísila vzpomínka na všechny věky, všechny oběti, na jeho věčné toulání temnotou. Otevřel oči a udělal krok vpřed, rozhodnut se postavit tomu, co přišlo.
Ale žena už tam nebyla. Zmizela, jakoby se nikdy neobjevila, a zůstalo po ní jen ticho.
Přesto však pocit její přítomnosti stále přetrvával. Jeho oči se rozhlédly po místnosti, ale byla prázdná. Jeho dech, pokud ho vůbec měl, byl rychlý a nepravidelný.
Pak z temnoty zaslechl tichý smích, tak jemný a přesto neúprosný. Nebyl si jistý, odkud přichází, ale něco mu říkalo, že ho bude provázet už navždy.
Vladimir zůstal stát v prázdné místnosti, zatímco mlha kolem domu houstla.
