Podložka pod myš - Věž černého mága

Vysoko na útesu, kam se žádný smrtelník neodvážil, stála věž. Černá jako noc, její kamenné zdi byly pokryté runami dávno zapomenutého jazyka. Vítr kolem ní vířil, jakoby sám vzduch křičel o pomoc. Byl to domov černého mága, přízračné postavy, o níž se ve vesnicích pod horami šeptalo pouze při svitu měsíce. Nikdo ho neviděl na vlastní oči. A přesto všichni věděli, že tam stále je. Mocný. Neporazitelný.

Do věže však toho večera zamířil někdo, kdo se ho nebál. Mladý muž, sotva v dospělosti, oblečen v černé pláštěnce, která jen stěží chránila před poryvy větru. Jmenoval se Arlen. Jeho tvář nesla odhodlání, ale oči prozrazovaly něco víc — pomstu. Byl poslední z rodu, který černý mág vyhladil před mnoha lety. A teď měl Arlen jediný cíl: prolomit prokletí svého rodu a ukončit věčné utrpení.

Se srdcem tepajícím v hrdle dorazil k branám věže. Obří vrata se před ním, téměř magicky, rozevřela, aniž by se jich dotkl. Za nimi vládlo ticho. Jen slabý závan studeného vzduchu mu pošimral tvář, jak vstoupil dovnitř. Temnota se kolem něj sevřela a jediným zvukem byly jeho kroky na kamenné podlaze.

Arlen se neotáčel. Mířil vzhůru, k točitému schodišti, které vedlo do samotného srdce věže. Věděl, co ho čeká — Černý mág. Ten, kdo proměnil jeho život v peklo.

Po několika minutách dosáhl vrcholu schodiště. Těžké dveře před ním zavrzaly a on vstoupil do místnosti, kde na něj čekal. Černý mág seděl na trůnu z kamene, zahalen v tmavý plášť, jen rudé oči se třpytily v jeho tváři.

„Tak jsi přišel,“ zazněl hlas, který byl více jako šelest větru než zvuk lidského hlasu. „Očekával jsem tě.“

Arlen sevřel meč, jehož čepel se slabě zaleskla ve světle jediné pochodně. „Dnes zaplatíš za to, co jsi udělal mé rodině.“

Mág se usmál, jakoby se bavil nad zoufalostí mladíka. „Ty si myslíš, že mě můžeš porazit? Jsem starší než tato věž, starší než lesy kolem ní. Jsem věčný.“

Arlen se vrhl vpřed, jeho meč zamířil přímo na mága. Ale než ho mohl zasáhnout, svět kolem něj potemněl. Čepel projela prázdnem. Místnost zmizela. Mág zmizel.

Ocital se teď v naprosté temnotě. „Co...?“ zašeptal Arlen, zmatený tím, co se stalo.

„Toto není boj, který můžeš vyhrát silou, chlapče,“ ozval se mágův hlas z všudypřítomné tmy. „Zápasíš se samotnou podstatou magie.“

Arlen cítil, jak ho cosi dusí. Svírala ho neviditelná síla, která ho táhla dolů. Snažil se znovu zaútočit, ale jeho pohyby byly pomalé, jako by se snažil proplout hustým bahnem.

„Ale něco v tobě vidím,“ pokračoval mágův hlas. „Jsi odvážný, zoufalý...“

Arlen spadl na kolena. Meč mu vyklouzl z ruky a klopýtl na studenou podlahu.

„Možná tě nezabiji hned. Možná ti dám jinou šanci.“

Místnost se začala měnit. Kamenné zdi se rozplynuly a nahradilo je nesmírné prázdno. Arlen padal... dolů, dolů, do nekonečné propasti.

„Co si vybereš?“ znělo to poslední, co slyšel, než se temnota zcela uzavřela.

Ale odpověď nedal. Na tu, možná, už nikdy nedojde.