Podložka pod myš - Vlk vyčkává

Noc byla tichá, přestože lesní stromy šuměly ve větru. Měsíc vysoko na obloze osvětloval malou mýtinu, kde v trávě ležely stopy po lidských krocích. V dálce se ozval slabý šelest. Přicházelo to od stezky vedoucí mezi stromy.

Vlk seděl na kraji mýtiny, jeho žluté oči se leskly v měsíčním světle. Sledoval stezku, aniž by se pohnul, jako by vyčkával na něco nevyhnutelného. Už dlouho tu byl. Čekal trpělivě, neohlížeje se ani na chladnou noc, ani na své prázdné břicho. Nebyl hladový po mase; jeho lov byl jiný, temnější.

V dálce zahlédl pohyb. Stín postavy, který se plížil mezi stromy, kráčel po stezce, nevědomky se blížil k mýtině. Člověk. Muž. Vlk se nehnul, ale jeho srdce začalo bít rychleji. Poznal ho. Toho muže už viděl. Na sobě měl těžký plášť a v ruce lucernu, která slabě zářila. Mužova tvář byla zasmušilá, oči propadlé a vyčerpané.

Vlk pozvedl hlavu, jak se muž přiblížil k mýtině. Jeho tlapky zůstávaly pevně v trávě, připravené, ale stále nehybné.

Když muž vstoupil na mýtinu, zastavil se. Rozhlédl se kolem, očima prohledával stíny, jakoby tušil, že ho něco sleduje. Lucerna slabě blikal, světlo sláblo. Vlk stále neútočil. Čekal. Muž něco zašeptal, jeho slova se ztrácela ve větru, ale vlk je slyšel. Pár slov o strachu. O tom, že se mu blíží konec.

Vlk zvedl jednu tlapu a udělal krok vpřed. Závan větru zafoukal směrem k mýtině a muž se otočil. Ztuhl. Jeho oči se setkaly s vlkovými. V ten okamžik se zdálo, že vše ustalo. Les byl tichý. Jen oni dva.

Muž ustoupil o krok, pak o další. "Ty..." zašeptal, jakoby rozuměl, kdo nebo co před ním stojí.

Vlk vyčkával. Jeho dech byl klidný, oči pozorné. Mohl se na něj vrhnout, ale to nebylo jeho záměrem. Ne dnes. Ne tak snadno.

Muž ucouvl zpět do lesa, jeho kroky se ozývaly stále hlasitěji, než zmizel v temnotě mezi stromy. Vlk zůstal stát na mýtině, jeho žluté oči se stále dívaly do prázdna. Bylo to jen otázkou času, než muž opět přijde.

Až příště.

Vyčkávání ještě neskončilo.