Podložka pod myš - Žabí žena

V malé vesnici, ukryté hluboko v hustých lesích, žila zvláštní žena. Měla krásnou tvář, ale její tělo bylo pokryté hladkou, zelenou kůží, která se leskla jako mokré listí po dešti. Místní jí říkali Žabí žena, neboť byla známá nejen svou podivnou podobou, ale také schopností uzdravovat. Její dotek prý léčil rány a nemoci, které byly považovány za nevyléčitelné.

Žila na okraji vesnice v malém domku, obklopeném vodními tůněmi a divokými květinami. Každé ráno se vydávala k potoku, kde trávila hodiny s krásnými, skákajícími žábami, které jí byly blízké. Mnozí vesničané se jí báli, nevěděli, co si o ní myslet. Ale když došlo na zdraví, byli ochotni překonat svou averzi a žádat o její pomoc.

Jednoho dne do vesnice přišel mladý muž jménem Tomáš. Jeho matka onemocněla a zoufale hledal pomoc. Když se dozvěděl o Žabí ženě, neváhal a vyrazil k jejímu domu. Když dorazil, uviděl ji, jak sedí na kameně u potoka, obklopená žábami, které skákaly kolem ní. Byla krásná a záhadná, a Tomáš pocítil smíšené pocity strachu a fascinace.

„Žabí ženo,“ oslovil ji, „potřebuji vaši pomoc. Moje matka je nemocná a nemohu ji vidět trpět.“

Žabí žena se na něj podívala svýma velkýma, jasně zelenýma očima. „Mám moc uzdravovat, ale ne každý je připraven přijmout změnu, kterou to přináší,“ řekla tichým, melodickým hlasem.

Tomášovi se zrychlil puls. „Udělám cokoliv, abych jí pomohl. Co potřebuji udělat?“

„Přijď za mnou večer, když zapadne slunce. Musíš přinést květinu, která roste jen v hlubinách lesa, poblíž starého dubu. To je klíč k uzdravení.“

Tomáš se vydal na cestu do lesa, jehož stíny se zdály být mnohem temnějšími, než kdy předtím. Po několika hodinách hledání našel vzácnou květinu, jejíž okvětní lístky zářily jako hvězdy na noční obloze. Vrátil se k Žabí ženě, kde ho přivítala s mírným úsměvem.

„Teď,“ řekla, „musíme provést rituál. Polož květinu na oltář u potoka a vyslov slova, která ti dám.“

Tomáš vykonal vše podle jejích pokynů. Jakmile květina spočinula na oltáři, vzduch kolem nich zhoupl a tma se rozestoupila. V ten okamžik se z vody začaly vynořovat obrazce, které připomínaly staré příběhy a legendy.

„Pamatuj, že uzdravení přichází s cenou. Změní to tebe i tvou matku,“ varovala ho Žabí žena.

Tomáš, plný touhy pomoci své matce, se ani na chvíli nezamyslel nad následky. Vyřkl slova a v tu chvíli se ozval ohlušující zvuk, jakoby se příroda vzbouřila. Žába, kterou si všichni mysleli, že je jen obyčejná, začala pulsovat magickým světlem. Když se světlo rozjasnilo, Tomáš ucítil, jak se něco mění i v něm.

„Nyní je vše na tobě,“ pronesla Žabí žena a s každým jejím slovem se jí na obličeji odráželo něco podivného, jakoby se měnila. „Budeš-li chtít, můžeš zůstat s námi v této podobě, nebo se vrátit k lidskému životu. Ale cena bude vyšší, než si umíš představit.“

Tomáš se podíval na svou ruku a spatřil, jak se na ní objevují malé, zelené šupiny. Srdce mu bušilo, zatímco přemýšlel o tom, co by to pro něj znamenalo. Bude muset opustit svou rodinu, své přátele? V jeho mysli se mísily vzpomínky na matku a na krásu, kterou viděl v Žabí ženě.

„Rozhodni se, Tomáši,“ řekla. „Jaká cesta je pro tebe ta pravá?“

Zatímco se rozhodoval, nad lesem se rozprostíralo červánkové nebe, a les se utápěl v tichu. Tomáš stál na křižovatce dvou světů, mezi minulostí a novým začátkem, mezi lidskostí a magií. A jak se pomalu blížil k rozhodnutí, šumění vody mu šeptalo, že jeho osud je v jeho rukou.

A tak, v okamžiku, kdy se světlo ztišilo a tma opět pokryla zříceninu, Tomáš vydechl a otevřel ústa, aby pronesl slova, která by mohla změnit vše. Co se stane poté, zůstávalo nejisté, stejně jako samotná jeho volba, zatímco les naslouchal jeho rozhodnutí.