Puzzle A4 - Medůza

V malém městečku, schovaném daleko od hlavních cest, se nacházelo staré muzeum plné kuriozit a artefaktů z dávných časů. Mezi nimi byla také tajemná socha Medusy, která se pyšnila neobyčejným detailním zpracováním. Její vlasy z hadů se zdály téměř živé, a ačkoliv byla socha z kamene, vyzařovala z ní chladná aura, která odrazovala návštěvníky od blízkého přístupu.

Jednoho večera se skupinka mladých lidí, vedená zvědavostí a touhou po dobrodružství, rozhodla, že muzeum navštíví poté, co se zavře. Jakmile vnikli dovnitř, tma je obklopila jako plášť, a podivné stíny se mihotaly na stěnách. Dívky se smály, ale chlapci byli nervózní, občas se ohlíželi, jako by cítili, že je někdo sleduje.

Když se dostali k Meduse, vzduch kolem nich zhoustl. „Podívejte se na její oči!“ řekl jeden z chlapců. „Zdá se, jako by na nás zírala.“ Ostatní se zasmáli, ale brzy se smích změnil na napětí. Jakmile se na sochu podívali pozorněji, začali si uvědomovat, že se v nich něco hýbe, jakoby hadí vlasy začaly vyvstávat ze samotného kamene.

„To je jen trik světla,“ řekla jedna dívka, ale její hlas byl slabý. Zatímco se ostatní snažili udržet klid, ona se postavila blíž k Meduse, fascinovaná jejím vzhledem. Ostatní ji varovali, ale ona se zdála být v transu.

Když natáhla ruku, aby se dotkla sochy, vzduch kolem ní zlověstně ztěžkl. Náhle se z Medusiny hlavy ozval šum a chladný vítr, který zamával vlasy dívky. Jako by zůstala bez hnutí, její oči se rozšířily hrůzou, když se vlasy sochy začaly pomalu hýbat. Záhadné hady, které se předtím zdály být nehybné, se nyní vymrštily vpřed, jakoby toužily po krvi.

Zbytek skupiny se rozprchl a křičel, ale bylo pozdě. Dívka se na okamžik zdála být oslepena, než se ztraceně zhroutila na podlahu. Zbylí členové se snažili najít východ, ale zdálo se, že všechny dveře se zavřely, a stěny se začaly přibližovat. Když se konečně dostali ven z místnosti, uslyšeli za sebou strašlivý křik a pak ticho.

Venku se nad nimi snesla temná noc. Tři mladí lidé se sešli pod jasným lunárním světlem, snažili se vzpamatovat z toho, co se stalo. Srdce jim bušilo, když si uvědomili, že jeden z nich chybí.

„Musíme se vrátit pro ni!“ křičela jedna dívka, ale chlapci ji zadrželi. „Co když je už pozdě?“

Ale ve vzduchu se začalo dít něco podivného. Měsíční světlo se najednou rozjasnilo a k jejich úžasu spatřili, jak se mezi stíny přibližuje postava. Vzduch ochladl a kolem se zjevil silueta Medusy, její hadí vlasy se třpytily na lunárním světle.

Chlapci ustoupili, ale dívka se k ní přiblížila, s očima plnýma zmatku a strachu. Medusa se na ni podívala, a v tom okamžiku se dívka zastavila, jako by ji hypnotizovala. Tma okolo se začala zhušťovat, a tichý šepot se vynořil z temnoty.

„Pojď ke mně…“

A s těmito slovy se svět kolem nich začal točit. Vše, co znali, se rozplývalo, a jediným, co zůstalo, byl temný smích, který se nesl vzduchem. Medusa a dívka zmizely ve stínu, zatímco chlapci se snažili pochopit, co právě prožili.

Odtud se vraceli k muzeu, ale co je čekalo uvnitř? Příběh Medusy pokračoval, ať už se rozhodli vrátit, nebo ne. Byli připraveni čelit tomu, co by mohlo přijít? Nebo je také čekal osud, který dívka sdílela s antickou bytostí? V lesním šeru se rozplynula poslední ozvěna jejich křiku a zůstalo jen ticho…