Vesmírný korbel - Pád světů

Všechno začalo tiše. Nikdo si nevšiml okamžiku, kdy se začaly trhat hranice mezi světy, kdy se silné nitky, které je držely pohromadě, začaly vléci k zemi jako popraskané provazy. Byla to jen malá trhlina, nepatrná změna, kterou nikdo nezaznamenal. Ale pro ty, kteří dokázali naslouchat, byla tichá jako hrom, která nevybuchla, ale byla cítit.

V jednom z těch světů, v tom, kde ještě byla naděje, si to Ela uvědomila, když se její noha dotkla něčeho, co tam nemělo být. Země se pod ní na chvíli chvěla, jako by se něco skrývalo pod povrchem, něco, co se snažilo probudit.

„Co to bylo?“ zamumlala si pro sebe.

Zároveň, v jiném světě, úplně jinde, se Zoran procházel po opuštěné ulici. Město, které dříve pulzovalo životem, nyní vypadalo jako tichá a prázdná scéna z dávného filmu. Mračna se stahovala na obloze, zatímco vzduch byl těžký, jako kdyby něco neviditelného zatěžovalo celé prostředí.

„Je to... konec?“ šepkal si Zoran, ale odpovědí mu byl jen chladný vítr.

Svět se začal rozpadat, ale ne náhle. Nešlo o dramatický pád, jak by si to každý představoval. Bylo to spíš jako pomalý, plynulý proces – malý, neviditelný kousek reality se vytrácel, jakoby se vzduch ztrácel v prázdnotě. Kousek za kouskem.

Ela se zhluboka nadechla a podívala se na obzor. „Pokud se tohle nezastaví, všechno zmizí,“ pomyslela si, ale co mohla udělat? Kde začít? Jak se postavit proti něčemu, co nebylo vidět?

Zoran se otočil k obloze a jeho oči se zastavily na podivné hvězdě, která tam nikdy předtím nebyla. Byla příliš jasná. Příliš zvláštní. A když ji pozoroval, měl pocit, že se něco mění, že ten svět, v němž stál, už není stejný.

„Nejde o pád...“ řekl si Zoran tiše, „jde o změnu.“

A přesto, že oba byli ve světě, který se pomalu rozpouštěl, neměli nic, co by je spojovalo, žádný most, žádnou známku cesty. Každý směřoval k něčemu jinému, k nějakému cíli, který zatím neviděli. A přesto se jim zdálo, že jsou jen kousky ve hře, kterou nikdo nepochopil.

Ela se otočila k horizontu, kde se objevily praskliny, jakési záblesky jiných světů, jak se začínaly prolínat. Na chvíli si nebyla jistá, jestli to, co vidí, je skutečné, nebo zda to byla jen její mysl, která se snažila pochopit, co se děje.

A pak se znovu ozval zvuk. Tichý, ale přítomný. Jako když se dotýkáte něčeho křehkého. A všechny hranice, které znaly, se ztrácely, jak k sobě světy splynuly.

A co se stalo potom?

To, co zůstalo, byla jen otázka: Kdo přežije, když se svět rozpadne?