Vesmírný korbel - Věštec

Věštec seděl ve své malé chýši, skrytý před zvědavýma očima světa. Jeho prsty se pomalu pohybovaly po staré, zvrásněné mapě, která byla už téměř zcela nečitelná. Mapa, kterou mu dal neznámý cestovatel, byla jeho poslední nadějí, že najde odpovědi na otázky, které ho trápily už mnoho let.

Už dávno přestal věřit v náhodu. Věděl, že jeho osud je zpečetěn v proudech času a v křehkých vláknech, která drží všechny světy pohromadě. Ale tato mapa? Něco na ní bylo. Něco, co ho lákalo, co mu říkalo, že zde je ukrytý klíč k tomu, co hledal. Ne k moci, ne k bohatství, ale k něčemu dalšímu. Něčemu, co ho drželo při životě.

„Tady…“ zašeptal, když jeho prsty zastavily na konkrétním místě. „Tady je to místo.“

Zhluboka se nadechl a zvedl oči k nebi. Nad ním se objevily mraky, jakoby na jeho rozhodnutí reagovaly. Věděl, že kdyby tam vyrazil, všechno by se změnilo. Ale co vlastně změnit? Jeho vize byly čím dál tím jasnější, ale odpovědi, které mu nabízely, byly nejednoznačné. Věděl, že na tomto místě něco čeká, ale co přesně to bude, to ještě nemohl odhadnout.

Venku se setmělo a z lesa se začaly ozývat zvuky. Les byl starý, tajemný, a vždycky mu připadal jako živá bytost. Bylo to místo, kde se schovávala minulost, stejně jako budoucnost. Ale právě tady, na okraji lesa, mělo být to, co hledal. A přesto ho něco zadržovalo. Věděl, že jakmile se rozhodne, nebude cesty zpět.

Ve chvíli, kdy se rozhodl, že skutečně vyrazí, zjevil se ve dveřích jeho chýše tajemný muž. Byl oblečený v tmavém plášti, jeho tvář skrytá pod kapucí. Neřekl ani slovo, ale pohledem na něj věštec pochopil, že ten muž ví vše. Všechno, co o něm kdy věděl, a možná i něco víc.

„Tedy jsi se rozhodl,“ pronesl muž tiše, jako by to nebyla otázka, ale konstatování.

„Ano,“ odpověděl věštec. „Jsem připraven.“

Muž se na chvíli zamyslel a pak jen řekl: „Myslíš, že víš, co děláš?“

Věštec se na něj podíval a na chvíli měl pocit, že všechno kolem něj ztichlo. „Nevím. Ale pokud to neudělám, nikdy nepochopím, co se stalo s tím, co zůstalo…“

Muž mlčel, a pak se, stejně rychle, jak se objevil, vytratil do noci. Zůstal po něm jen chladný vítr, který smetl staré listí z podlahy.

Věštec stál v naprosté tichosti a zamířil k místu na mapě. Krok za krokem, tma ho pohlcovala, ale věděl, že před ním je cesta, kterou musí projít. Proč? Možná, že to nebylo o odpovědích. Možná, že to bylo o samotné cestě. O tom, co se stane, když se člověk rozhodne udělat krok do neznáma.

A jak pokračoval, cesta před ním se stále měnila. Každý krok ho vedl jinam. Každý pohyb, každé rozhodnutí přinášelo nové stopy, nové otazníky. Co vlastně hledal? Co ho čekalo na konci té cesty?

To už věštec nemohl vědět. Jen cítil, jak se temnota pomalu rozpadá, a co bylo dál… To zůstávalo neodhalené.