Vesmírný korbel - Země vyhasíná

Země už dávno nebyla tím, čím bývala. Nebylo to ani tak, že by se vytratil život, ale spíše, že všechno začalo tiše ztrácet svou podstatu. Něco se zlomilo. Zpočátku to byla jen jemná změna – den se trochu zkrátil, noci byly podivně chladnější. Ale jak čas plynul, vše se začalo propadat, jako když starý dům pomalu a neúprosně chátrá.

V horách, kde ještě před několika lety vybuchovaly sopky a řeky byly plné divokých vln, teď bylo ticho. Pouhá prázdnota. Stromy, které kdysi poskytovaly stín a domov ptákům, teď stály jako kostlivci, jejich větve praskaly pod dotykem větru, který už neměl sílu. Všechno kolem se zdálo ztracené, jako by snad země sama zapomněla, jak se dýchá.

A přece, někde v srdci tohoto světa, kde ještě zůstávaly poslední kousky života, stála žena. Jmenovala se Mara a byla jedním z posledních, kdo přežil. Přežil v tom smyslu, že stále cítil zbytky něčeho, co kdysi tvořilo jeho domov. Věděla, že tento svět umírá, ale stále hledala nějaký náznak, nějaký důkaz, že není všechno ztraceno.

S batohem plným starých knih, které zůstaly v opuštěných knihovnách, a se spoustou otázek, které se stávaly stále naléhavějšími, se vydala na cestu. Chtěla najít odpověď, jestli existuje něco, co by mohlo svět vrátit zpět do života.

Prošla krajinou, kde kdysi byla města, kde nyní zůstaly jen prázdné ulice a zdi pokryté lišejníky. Každý krok ji zavedl dál do ticha. Neviděla žádné zvíře, žádného člověka, nic živého. Pouze vzduch byl plný tísnivého pachu vyhasínání. Jak mohla pomoci, když vše kolem ztrácelo svou sílu?

V jedné z opuštěných vesnic narazila na starou jeskyni. Byla zakrytá kamenem, jako by se sama skrývala před tím, co venku zůstávalo. Uvnitř, mezi prastarými stěnami, našla to, co hledala – starý artefakt, jakýsi zářící krystal, který se zdál být jedním z posledních zbytků magické síly, jež kdy na Zemi existovala.

„Toto je odpověď?“ zašeptala si. „Je to možné?“

Když ho vzala do ruky, pocítila něco, co dlouho nezažila – náznak tepla, náznak života. Bylo to jen slabé, ale dost na to, aby pocítila, že ještě není všechno ztraceno.

Ale co teď? Co s tím měla udělat? Jak přivést zpět svět, který se rozpadal? Jak obnovit rovnováhu, která byla ztracena? A co když byl tento krystal pouze posledním výkřikem země, která už neměla sílu vstát?

Mara stála na pokraji jeskyně a dívala se na západ slunce, jehož paprsky stále ještě osvětlovaly zpustošenou krajinu. Cítila v srdci zmatek, ale také nejasnou naději. Krystal v její dlani stále pulzoval, i když slabě. Co teď?

Cesta před ní byla stejně nejasná jako samotná budoucnost.

A tak stála, hledíc na svět, který se vytrácel, a na zbytky naděje, které ji držely při životě, nevěděla, jestli je to začátek něčeho nového nebo konec všeho.